Kapky rosy

Důležitý úkol

povídka k narozeninám (2021)

Kroky se rozléhaly prázdnou chodbou. Chlad a ticho, které bylo tak hmatatelné, že by se dalo sevřít v dlani. Plášť, který se sem tam otíral o zem, jak osoba kráčela rychle. Zastavila se před masivními dveřmi. Zvedla ruku a zaklepala. Dveře se otevřely.

Za nimi se nacházel obrovský prosvětlený sál. Dlouhé závěsy se mihotaly ve vánku z otevřených oken. Paprsky zapadajícího slunce halily všechno do příjemné záře. Na druhém konci stál na vyvýšeném stupínku trůn. A na něm seděl král.

Osoba poklekla a sklonila hlavu. „Veličenstvo!"

„Můžeš se postavit, Adeline," pokynul král dívce. Ta se zvedla a uhladila si své šaty. „Mám pro tebe velice důležitý úkol."

Adeline se podívala králi do oříškových očí. Měl milý pohled a rozhodně to nebyl jeden z těch krutých králů, jaké tato země zažila. „Jsem připravena, pane."

„Já vím. Proto jsem tě povolal. Vyrazíš ještě dnes večer. Loď je připravena. Tvoje mise je velice důležitá!"

„Nezklamu vás, veličenstvo," uklonila se a král ji mávnutím ruky propustil.

***

Na lodi bylo rušno, i když byl večer a nad obzorem byla vidět poslední část zapadajícího slunce. Adeline stála na zádi a dívala se za vzdalujícím se městem. Kdyby měla spočítat, kolikrát už takto odplula, nestačily by jí na to prsty na jedné ruce. Loučila se se svým domovem v obavách, že se možná už nevrátí. Ale větší radost jí dělalo pomyšlení na dobrodružství, které ji čekalo.

Hlavou se jí honily myšlenky. Přeskakovala z jedné na druhou a nechávala je volně proudit. Teď si mohla ještě dovolit se nesoustředit. Zatím byla na lodi. Úkol začne plnit až po přistání.

Vzala do ruky štětec, který si přinesla z kajuty a začala plynulými tahy kreslit na plátno. Na prvních cestách nebyla schopna nakreslit ani rovnou čáru, ale po čase si zvykla na houpání lodi a její tahy nebyly roztřesené. Ponořila se do barevných tahů a na plátně začal vznikat obraz jejích pocitů.

Ucítila vedle sebe přítomnost další osoby. Nemusela otáčet hlavou, aby poznala kdo to je. Stála tam vedle ní a dívala se, jak maluje obraz vzdalujícího se města.

„Dnes je víc jasnější," ozval se hlas vedle ní. Otočila hlavu a střetla se s modrýma očima usmívající se hnědovlásky.

„Jo," usmála se Adeline. „Dnes je to už rok, co jsem začala pracovat pro krále."

Hnědovláska přešla k zábradlí a opřela o něj ruce. Měla na sobě stejný oděv jako Adeline. Černé kalhoty a tmavou košili s černou vestou. Světle hnědé vlasy měla rozpuštěné.

Ano, dnes to byl rok, co vstoupila do služeb krále, jako tajná agentka. Byla to pro ni čest. Měla ráda dobrodružství a skryté věci. Maličkosti, které jiní přehlíželi, ona brala jako samozřejmost. Díky své službě se seznámila s touto sympatickou hnědovláskou. S Ann.

„Těšíš se?" zeptala se jí a Ann se k ní otočila.

„Ty víš, že se vždycky těším. Ale mám strach. Tentokrát jsi říkala, že je to opravdu důležitý úkol. Bojím se, že to nezvládnu."

„Neboj, vždyť ho máme plnit spolu. A neznám lepší agentku, než jsi ty."

„Ale já znám," šibalsky se usmála Ann. „Tebe."