Není důležitý kolikrát spadneš, ale kolikrát se postavíš.[Housetrix] Nedoknčeno

Deni Pedrosa

Několik hodin bloudění městem a místy, kam by mohl jet. Stále bez úspěchu. Už nemůžu panikařit víc, nejde to. Jem tak v prdeli.

Zavrní mi telefon. Zastavím u krajnice, sundám si helmu a hovor příjmu.
,,Váňa, prosim."
,,Kubo...." Ozve se z telefonu ubrečeně.
,,Našla jsem ho.....ale nevím kde přesně jsem....." Oznamí mi hlas.
,,Počkej Sofie. Rozhlédni se kolem sebe. Co vidíš?" Zeptám se.
Upřímně myšlenku typu 'Kde Sofie vzala moje číslo?' Hodím za hlavu.

Díky Sofiině popisu jsem zjistil kde přibližně jsou.
Už mi zbývá jenom kousek cesty. Nevím co tam najdu ale podle ubrečeného hlasu dívky která mi volala, to nebude nic pěkného.

Zahlédnu dívku u krajnice, jak na mě mává. Zastavím, chcípnu motor, postavím moto na stojan a sesednu. Doběhne ke mě a padne mi do náruče.
,,Jela jsem.....okolo a našla ho...." Vysvětlí mi se slzami v očích a vede mě k mému milovanému.

Pohlédnu na místo události.
V trávě u krajnice leží Repsolka na levém boku. Kousek od ní leží on.
Přiběhnu blíž, kleknu si a prohlédnu si motorkáře.
,,Sofie?" Stále se dívám na Štěépovo bezvládné tělo.
,,...Jdu je volat ale....nevím co jimmám říct..."
Vše jsem jí popsal, nadiktoval a ona zavolala sanitku. Teď jen čekáme. Už po třetí Štěpánovi kontroluju tep. Je strašně slabý.
'Prosím nevzdávej to.'

Sanita přijela a z vozu vystoupily dva muži. Pomůžeme jim s naložením a oni se chystají odjet. Sofii si od nich ubrečeně vyprosí jméno nemocnice a sanitka mizí v dáli.

Přistoupím k Hondě a pomalu jí dostanu na kola. Dotlačím supersport na krajnici a postavím ho na stojan. Poodstoupím a moto si prohlédnu.
Levý bok je sedřený. Logo na boku nádrže je celé pryč. Nápis Repsol je z části pryč, zbytek je poškrábaný. Přezdívka na kapotáži je na tom podobně. Spojková páčka je povolená a spadlá dolů.
'S tímhle úhlem páčky by nikdo nezařadil.'
Levé zrcátko padá dolů a nejde narovnat zpět. Číslo nad světlem je poškrábané.
'Kdybych nevěděl jaké je, nepoznal bych ho.'

Motorku teď nechám být. Sofie řekla, že až se uklidní půjčí si od kámoče káru a Repsolku odvezeme. Možna i Kawu, protože Sofii má jenom Béčko. A to znamená co? To znamená, že asi budu muset řídit já. Mám rozšířenej řidičák.
Nojono nebýt Jakuba, nic by se nestalo.

Vezmu ze země motorkářskou bundu a odejmu jí. Jsou na ní skvrny od krve. Sofii ke mě přistoupí, lehce mě obejme a popotáhne.
,,Co se asi stalo?" Zeptá se po chvíli a odtáhne se ode mě.
,,To nevím, ale nehoda to nebyla." Řeknu sebejistě.
,,Proč si seš tak jistej?" Překvapeně zamrká.
,,Jak si ho tu našla?"
,,Tak jako ty, nic jsem s ním nedělala. Hned jsem volala tobě." Vysvětlí.
,,Když tě přehlídne auto a napere do tebe. Tak většinou zůstaneš ležet na místě střetu. Většinou. Když jí neurveš, tak spadneš dál. A hlavně. Určitě si při šoupání se po asfaltu nesundáš bundu i s helmou. To je blbost." Vysvětlím.
Sofii kývne na souhlas a koukne na bundu v mé náruči.
,,Já už vyrazím. Počkáš tu, že jo?" Pouze kývnu.

Sofie odjela a já sedím na zemi mezi motorkami.
Jsou to tak odlišné stroje ale přesto jsou tak stejné.
Odlišná kapotáž. Stejný pochod stroje. Odlišný objem. Stejná šelma v motoru. Odlišný motor. Podobná značka.
Ty mašiny jsou jako my dva. Se Štěépou mám taky hodně společného a zároven odlišného.
Odlišný kraj. Stejná výchova. Odlišná povaha. Stejná vášeň. Odlišná krása. Stejné srdce. Podobná orientace.

Sedím na jedné z motorek. Musel jsem zkusit zalehávačku, alespoň si sednout. Bax mi jí nechce půjčit.
Teda, co to kecám?! Sám jsem nechtěl.

,,Deni Pedrosa na své Hondě Repsol. Vyhraje dnešní závod? Sami se ho teď zeptáme." Zavtipkuje Sofii, která vylézá z auta. Příjde blíže a ruku mi dá před obličej jako mikrofon.
,,Uvidíme uvidíme. Dnes bych to ale vyděl na výhru." Zahlásím do "mikrofonu" a zasměju se.
'Odreagovat se musíme.'

Motorky jsou naložené a vezeme je směr můj byt. Uložím je v garáži a Hondu přikreju plachtou nebo něčím ať není moc na očích.

Celou cestu tu panuje trapné ticho. Sofie kouká z okénka a kochá se krajinou. Já se věnuji cestě přede mnou.
,,Jak se jinak máš? Brácha říkal, že boxuješ?" Prolomí ticho dívka s brýlemi.
'Jak jako "brácha"?!'
Když chvíli nic neříkám, vysvětlí.
,,Se Štěpánem jsme si docela blízcí a tak si takhle říkáme. Považujeme za mladší sestřičku."
,,Aha, o tom se ani nezmínil." Řeknu a dál se věnuji silnici a provozu.
,,Ono se to blbě vysvětlu, možná proto." Upraví si brýle a pohlédne na mě.
,,Jinak se mám docela dobře. Jo boxuju, už jsem měl jeden zápas." Pochlubím se.
,,Dobře ty." Zasměje se a kokne se na mobil.
,,Sakra." Zakleje a mobil zase schová.
,,Co?"
,,Ále, slíbila jsem Lizzie, že si někam zajdem ale mě nějak přešla chuť."
,,Bejt na tvym místě, tak jdu. Příjdeš alespoň na jiný myšlenky."
'Proč radím lezbičce se vztahem?'
,,Máš pravdu, díky." Řekne, zase vytáhne telefon a něco na něm kutí.

,,Jak ty to vlastně máš?" Zeptám se.
,,Bisexuál. A ty?" Neodtrhne pohled od mobilu.
,,Homosexuál." Odpovím a dodám.
,,Proto si se Štěépou tak rozumíš."
Sofie pouze kývne.

Už sedím doma. Dnes už to do nemocnice neztíhám. Zajedu tam brzo ráno. Teda, pokud mě k němu pustí.
Motorky jsem uschoval a chystám se do postele. Než si ale lehnu, zapípá mi mobil.

,,Tik tak Jakube."

No čus.
Dnes trochu delší kapča. Trochu napínavá a částí aj nudná. Tak snad se líbí.
Objevila se nám tu nivá postava a to je Sofie - Wedryho přítelkyně. Kdyby někdo nevěděl.
Tak zase příště a zatím čus.