beloved | h.s. ✔️

8. Kapitola

Následujícího dne jsem se ráno vzbudila a nedokázala myslet na nic jiného než na to, že mě po snídani čekají soutěže. Proč jsem sem vůbec jezdila, když mi nic nejde a nikdo mě tu nechce?

K snídani jsem toho moc nesnědla, protože jsem z toho stresu neměla ani hlad. Párkrát jsem si dloubla do míchaných vajíček a po snídani jsme se všichni vydali před chatu.

„Dobře, z každé třídy se vyberou dva kapitáni a ti budou mít na starost své týmy. Chceme abyste se vzájemně poznali i s vedlejší třídou, ale hromadné aktivity budou až následující dny. Dnes si tedy prosím budete vybírat do svých týmů pouze vaše spolužáky. Dívky mají přednost, proto jako ranní kapitánky zvolím Claire a Francis. Odpoledne budu vybírat chlapecké kapitány." řekl pan Cooper a já si zoufale povzdechla. Stoupla jsem si s ostatními do řady a naše dvě kapitánky si stouply před nás.

Claire si samozřejmě jako první vybrala Christinu a Bridget. Francis si k sobě vzala své kamarádky a poté zvolala „Harry", načež se Bridget naštvaně zašklebila a když se nikdo nedíval, ukázala na Francis prostředníček. Bylo nad slunce jasné, že Harryho balí. Nebo se o to spíš snaží. Poznala jsem to hned první den školy a přišlo mi to neskutečně směšné. Za prvé všichni poznali, že o ni Harry nejeví zájem a za druhé jsem nechápala, co na něm všichni vidí. Hezká tvářička přece není vše. Ale ostatní neví, jak se chová se mnou na doučování. Jak je kolikrát nepříjemný a utahuje si ze mě.

To, že jsem zase zůstala jako poslední asi nemusím zmiňovat. Nakonec jsem skončila u Bridget.

Hráli jsme volejbal, vybíjenou, štafetu a další věci, které mi vůbec nešly a členové mého týmu se na mě dívali, jako kdybych byla úplně pitomá. Ale někteří lidé zkrátka mají problém se sporty, nejdou jim a já bohužel byla jedním z těch lidí.

Za dvacet minut byl oběd a ranní soutěže už skončily, což znamenalo, že mám půlku za sebou. Po obědě budeme mít zhruba do tří volno a poté to začne znovu. Přemýšlím, jestli bylo horší, když si členy do týmů vybíraly holky, nebo jestli to dopadne hůř odpoledne, až si budou vybírat kluci. Pravdou je, že holky jsou možná i větší mrchy.

Stoupla jsem si stranou, abych se napila, a především jsem chtěla být chvíli sama.

„Ehm, ehm." ozvalo se vedle mě odkašlání a já se na danou osobu podívala. Stála zde samozřejmě Bridget, kdo jiný. A za ní zbytek našeho týmu.

„Nazdar, Evansová. Dáme řeč.
Já už tě na téhle škole nechci, nebo alespoň v této třídě. Udělej nám všem tu laskavost a přestup jinam! Všem se uleví. Nebudeme se už muset ztrapňovat v takových soutěžích, které bychom bez tebe zvládali líp. Víš, jak to je ponižující, když se ocitneš, byť jen kousek ode mě? Já se před vedlejší třídou vyloženě stydím s tebou být v týmu, vždyť všechno pokazíš, všechno! Kdybys aspoň byla hezká, tak fajn, ale ty nejsi ani hezká, ani ti to nejde. Nikdy nebudeš populární, tak se podle toho chovej a nesnaž se být na všechny milá, protože o tebe nikdo nestojí." sykla Bridget a já se nezmohla na slovo.

Stála jsem jako opatřená a zírala na ni s lehce pootevřenými ústy. Bridget se ušklíbla, otočila se a společně se zbytkem týmu odešla.
Odložila jsem minerálku, kterou jsem svírala v roztřesené ruce a rychlým krokem jsem se vydala pryč.

Seděla jsem na záchodech a otřásala se neovladatelným pláčem.
Nikdo mě nehledal a já nemůžu říct, že by mě to překvapilo.

Ozvalo se zaťukání na dveře od dívčích záchodů, ale já nereagovala.
Po několika dalších klepání se dveře otevřely. Letmo jsem se podívala směrem nahoru a spatřila jsem zelenookého kudrnáče.
Opět jsem zabořila obličej do dlaní a pevně stiskla víčka k sobě, abych zadržela slzy.

„Věděl jsem, že slyším někoho brečet. Co se děje?" zeptal se.

„Nechci s tebou mluvit." zamumlala jsem a on ke mně přistoupil blíž. Sesunul se podél zdi vedle mě a opřel se lokty o pokrčená kolena.

„Mluv." vybídl mě a já zvedla hlavu ze svých dlaní. Ale nepodívala jsem se na něj. Jen jsem zírala na špičky od svých bot.

„Nevím, jak dlouho ještě zvládnu být na téhle škole. Všichni ze třídy jsou na mě hnusní, neznám jediného člověka, pro kterého bych tam nebyla odpad. Pořád si v hlavě říkám, že to zvládnu, ale už mi dochází síly. Nejdou mi sporty a nejsem ani hezká, ale nikdy to nedopadlo tak, že jsem kvůli tomu neměla kamarády. Na základce bylo všechno fajn, ale tady jsem sama. Neměla jsem sem jezdit, neměla jsem vůbec chodit na tuhle pitomou školu. Asi zavolám mamce a pojedu domů. Už tu nechci být." vychrlila jsem ze sebe a musela jsem se držet, abych nezačala opět brečet.

Harry se na mě zamračeně díval a chvíli byl ticho.

„Neodjížděj. Přijdeš tak o spoustu zábavy. Táboráky, stezka odvahy a mnoho dalšího. A já znám člověka, pro kterého nejsi odpad. Jsem to já, Cassidy. Je mi úplně u prdele, jak vypadáš a jak jsi nadaná na sporty. No a co, že ti to jde méně, než ostatním? Aspoň jsi chytrá, a to je něco, co se cení. Pravdou je, že mě na doučování často neskutečně štveš a nejradši bych se vždy sebral a odešel, ale vím, že toho máš v sobě mnohem víc než tu nesnesitelnou vševědku. Tak se vzpamatuj a ukaž všem, že nejsi bábovka. Ukaž všem, že ti je jedno, co si myslí." řekl a já se na něj konečně podívala.

„Ale mně není jedno, co si ostatní myslí." odpověděla jsem sklesle a on se na mě soucitně pousmál.

„Já to vím a věř mi, že to chápu." přikývl a já nadzvedla obočí.

„Jak bys to mohl chápat? Jdou ti sporty, k tomu se i dobře učíš, což je bezva. Máš kupu kamarádů, jsi vtipný, jsi třídní šašek a každé holce se líbíš." řekla jsem a jemu úsměv z tváře zmizel.

„Neznáš mě, takže nerozumíš tomu, proč to chápu. Ale to ti nemám za zlé, protože jsem ještě nikomu nedal šanci mě poznat od doby, co... To je jedno. Prostě to tu vydrž. Uvidíš, že je to časem přestane bavit." řekl a postavil se. Následně ke mně natáhl ruku a vytáhl mě na nohy.

„A teď pojď na oběd. Nevím, jak jsi na tom ty, ale mě vyhládlo." řekl a vydal se směrem do jídelny. S úsměvem jsem se vydala za ním a cestou jsem se zamyslela. Má pravdu, pokusím se to ještě vydržet.