Čas splatit dluh

Edwin

Nikdy jsem si nepomyslel, že k vedení sirotčince je potřeba tolik papírování. Vážně, kdyby mi někdo řekl, že za tři sta let budu sedět v kanceláři a mrhat svůj čas nad podepisováním dokumentů, smluv a transakcí, vysmál bych se mu. Teď mi do smíchu moc není.

Povzdychl jsem si, vstal od stolu a přešel k otevřenému oknu. Venku už se smrákalo a zapadající slunce zbarvilo koruny nedalekých dubů do oranžova. Proudící vánek mě pohladil po tváři. Moc rád bych se ještě prošel na procházku, ale to bych nestihl velmi důležitou schůzku, která mě ten den ještě čekala. Od okna jsem přešel k šatníku a převlékl jsem se.

Musím říct, že mi to v zrcadle slušelo. Tmavě zelená vesta se vzory zlatých lístků ladila k mé olivové pleti. Pod ní jsem si oblékl bílou košili, tmavě hnědé kalhoty a černé boty. K tomu jsem si ještě vzal černé rukavice, i když bylo léto. Přeci jen, nemohl jsem odolat. U dveří jsem ještě popadl svou vycházkovou hůl s vyřezávanou hlavou sovy. Byl to dárek, moc pěkná práce. Místo očí byly vsazené dva smaragdy. Zajímalo by mě, kde ten nešťastník skončil...

Sešel jsem dolů před sirotčinec. Už byla téměř tma a příjezdovou cestu ozařovaly vysoké lampy. Čekal na mě malý kočár s koňským spřežením. Přeci jen, cestuji výhradně sám. 

...

Cesta trvala poměrně krátce. Vystoupil jsem a kráčel štěrkovou cestou k panství, ale nešel jsem k hlavnímu vchodu. Vím, kde má klientka je, jenom bych se zdržoval. Místo toho jsem zvolil boční dveře pro služebnictvo. Do nosu mě praštila vůně pečeného masa, octl jsem se totiž v kuchyni. V tom chaosu, který probíhal, mi nikdo nevěnoval pozornost. Čas večeře. Pěkné. Tácy s jídlem vypadaly lahodně. 

Nechtěl jsem přijít o příležitost dramatického vstupu a v doprovodu klapotu mé vycházkové hole o podlahu jsem se vydal přes kuchyň do jídelního sálu. Cestou jsem koutkem oka obdivoval bohatství, které majitelé vystavovali na obdiv. Mramorové podlahy a sloupy, vysoké vitrážové okna se závěsy a na stěnách obrazy od malířů, které jsem neznal. Čím blíž jsem se blížil k sálu, tím zřetelněji šlo slyšet cinkání příborů o talíř a hovor, který u stolu probíhal.

Zpomalil jsem krok a klepal do rytmu svých kroků holí natolik, aby hodující můj příchod zaslechli. Až příliš jsem se v tomhle vyžíval. Slyšel jsem, jak hovor ustal. Dva muži, kteří u dveří dělali strážné, sáhli po zbraních. Zamrkal jsem na ně a roztáhl rty do úsměvu. Jejich výraz se rázem změnil. 

"Džentlmeni," zastavil jsem se a podíval se jim do očí. "mám tady schůzku s vaší paní."

Oba si vyměnili nejisté pohledy, ale nijak neprotestovali, když jsem vcházel do sálu. Od velkého stolu, na kterém byly servírovány všemožné pochoutky, na mě viselo několik párů očí. Neměl jsem čas zaznamenat interiér sálu, očima jsem vyhledával ji.

Byla tam. Jakmile se naše pohledy setkaly, odskočila od stolu a běžela ke kolébce, která stála opodál. 

"Co to má znamenat?" Zahřměl hlas. Patřil obéznímu muži v čele stolu. "Kdo jste a co děláte v mém domě?" Prskal a rudnul v obličeji. 

"Můj drahý, uklidni se." Řekla žena od kolébky. Chovala v náruči malý spící uzlíček, sotva týdenní miminko. "Jmenuji se Edwin." Představil jsem se. To, že jsem se neuklonil, považovali jako urážku.

"Lano, je čas splatit dluh." s kamenným výrazem ve tváři jsem na ni pohlédl. Uvnitř jsem si drama, které můj příchod způsobil, celkem užíval.

Lana nezdráhala a rychlými kroky přešla celý sál. Kvapně mi předala zabalené miminko do nastavené náruče. Muž v čele stolu, zřejmě její manžel, nahlas popadl dech. "Ty ses pomátla!" Zahřměl. Nikdo z přítomných u stolu nic nenamítal, všichni potichu souhlasili. Lana se k nim otočila s nezlomným výrazem jako tichá vodní hladina, řekla pouze: "Udělala jsem, co bylo třeba, drahý. Naši dceru nepotřebujeme. Udělám ti další děti, hlavně syny, po kterých tolik toužíš." Usmála se. "Zaplatila jsem nejmenší cenu."

Její manžel se na ni nevěřícně díval. "Paktuješ se s ďáblem..!" sykl mezi zuby. Nebyla to otázka. Odkašlal jsem si. "Ono prakticky, já nejsem..."

"Stáže!" zaječel a pěstí bouchl do stolu. Stráže vyběhli mým směrem. Máchl jsem rukou a oba dva odletěli na zeď. Při nárazu šlo slyšet nechutné lupnutí a skáceli se na zem. Pomalým gestem jsem si přiložil ukazováček k ústům. "Pššt." Držel jsem s ním oční kontakt. "Probudíš dcerku."

Nikdo se mě nepokusil zastavit, když jsem se vydal ke dveřím. Jen letmo jsem se naposledy otočil, abych se podíval na Lanu. Její výraz ve tváři by se dal považovat jako úlevný.

Služebné si mě měřily pohledem, nikdo se však neodvážil promluvit, když jsem odcházel s miminkem v náruči. Venku už byla tma, když jsem nastupoval do kočáru.

Cestou do sirotčince jsem pozoroval dítě, které pořád spalo. "Ani jsem se nezeptal na tvé jméno." Zašeptal jsem. "Umíš si to představit, mít za matku takovou příšernou... No, chtěl jsem říct čarodějnici, ale to bych je hluboce urazil." Na chvíli jsem se odmlčel.

"Dělám tuhle práci už víc jak šedesát let a nepřestane mě udivovat jak někteří lidé dokážou být tak zkažení. Vážně, co na nich ten nahoře vidí? Vyměnit své dítě za bohatství." Prstem jsem ji pohladil po tvářičce. "Teď ti dám nový domov. Rodinu."

...

"Osmo, dohlédni na ni." U dveří mě čekala Osma, ošetřovatelka, kterou jsem zaměstnával už víc jak sedm let. Spící holčičku jsem jí opatrně předal. "Jak se jmenuje?" Osma měla oči jenom pro ni, usmívala se.

"To nevím, nějak ji pojmenuj, mám ještě dost práce." byl jsem na odchodu, když na mě Osma ještě stačila zavolat: "Čeká na Vás v pracovně nějaká slečna. Řekla, že je tu kvůli Vašemu inzerátu." flustrovaně jsem vydechl. Teď jsem na tohle opravdu neměl náladu, byl jsem utahaný. "Proč jsi ji vůbec pouštěla dovnitř..." Měl jsem připravený proslov, ale Osmin výraz mě zarazil.

"Je jako Vy, pane."

Musím přiznat, překvapilo mě to. Ne nadarmo mí zaměstnanci byli lidé. Nikdo z mých kolegů nesdílel mé názory a hlavně rozhodnutí, které jsem konal. Odsuzovali mě za to. Prý mám pořád v sobě kousek lidství.

Jsem démon. Uzavírám smlouvy s hříšníky. Na oplátku si vyžádám jejich prvorozené děti. Ty pak schovávám zde - ve svém sirotčinci. Zachraňuji je před jejich nezodpovědnými rodiči, kteří byli ochotni zaprodat své dítě a uzavírat se mnou dohody.

Vydal jsem se po schodech nahoru, do své pracovny. Tam na mě čekala dívka.

"Zdravím, jsem Maida, jsem tu kvůli tomu inzerátu. Chci to místo sekretářky."