Měsíc na táboře

28.kapitola

Už je to týden, co se to stalo a pořád mi nikdo z nich nenapsal. Lukas tu se mnou projistotu ještě zůstal, ale za pár dní už musí taky domů. Už je půlka srpna, za chvíli začíná škola.

" Zlato, dneska mám kontrolu s mimčem, půjdeš se mnou prosím? "
kouknu na Lukase. " To víš, že ano, ve všem tě podržím, slibuji! řekne a přitáhne si mě do polibku.
" Jsem tak ráda, že jsi tu se mnou zůstal. Který den pojedeš domů? "
smutně se na něho podívám.
" Zlatíčko, musím jet v sobotu, ale teď na to nemysli, ještě si těch pár dní užijeme. " řekne a pevně mě obejme.

****

" Ahojky hrdličky, jak se vede? " objeví se najednou ve dveřích Sofi.
" Už je to lepší." přiznám se.
" Dneska ale musím na gyndu, hrozně se bojím." lítostivě se na mě usměje.
" Neboj se, mám jet s tebou? " zeptá se mi. " Nene, nemusíš, Lukas se mnou pojede. " s úsměvem přikývne.
" Dobře a neboj, všechno dobře dopadne, uvidíš!" řekne a odejde. S Lukasem si vyměníme úsměvy a jdeme se pomalu chystat.

****

Už jsme v čekárně. Nebudu lhát, mám sevřený půlky, ale věřím, že je všechno v pořádku. Lukas mě drží okolo ramen a čekáme, až zavolají mé jméno.

" Slečna Evansová " ozve se najednou a já nadskočím. Pomalu s Lukasem dojdeme do ordinace. Pozdravíme,  doktorka se mi zeptá na nějaké informace, protože jsem tu poprvé a potom už jen dodá... " Slečno Evansová, teď vás poprosím, abyste si odložila kraťasy a spodní prádlo a položila se na lehátko. " stydím se, ale tím, že je tu Lukas, jsem hnedka klidnější a udělám, co po mně chce.
Při vyšetření mě Lukas drží za ruku, jsem hnedka uvolněnější a vyšetření není ani tolik nepříjemné, rozhodně není bolestivé.
Nakonec mě doktorka uklidní, že je vše takové, jaké má být a mně spadne obrovský kámen ze srdce.

****

Jsme u automatu a Lukas mi kupuje ledovou kávu. Já si mezitím vytáhnu mobil a zkontroluju, jestli mi někdo nevolal, protože jsem měla samozřejmě mobil vypnutý. A ano, opravdu, mám dokonce tři zmeškané hovory, rozkliknu to a zjistím, že jsou všechny od Lucy. Málem ten mobil upustím, ale naposlední chvíli ho chytnu. Lukas se na mě překvapeně podívá. " Volala mi Lucy, chápeš to? Třeba mi už odpustila..."
málem vykřiknu. " Mohl bys mi prosím tu kávu vzít? Já už půjdu pomalu k autu a zavolám jí nazpět. " jen kývne a já mu dám pusu. " Děkuju." řeknu.

Lucy to zvedne až na třetí pokus, ale konečně uslyším její hlas. " Mio, konečně, kde jsi sakra byla? " ozve se. " Promiň, já jsem byla na gyndě. " chvíli mlčí a pak jen řekne... " Aha. "
Než stačí něco říct, už mluvím já...
" Jsem tak šťastná, že jsi mi odpustila, jak se máš, kdy se uvidíme? " začnu ji zasypávat otázkami. " Proboha sklapni Mio, nejde pořád jen o tebe, chápeš? " zarazím se, ale poslouchám dál.
" Jde o Tommyho, je v nemocnici, doktoři mu už moc času nedávají. Pokud se s ním chceš rozloučit, tak přijď co nejdříve. Leží na onkologii, pokoj číslo 9. " skončí a mně se zatají dech. " Lucy, to není pravda, že ne? " odmlčí se. " Vážně si myslíš, že bych měla náladu si dělat srandu? Jsme tu všichni, tak prosím přijď!" řekne a zlomí se jí hlas.
" Promiň Lucy, samozřejmě, že příjdu!" řeknu a típnu hovor.
Rozeběhnu se zpět do nemocnice a málem se srazím s Lukasem. "Kam běžíš? " ptá se mi. " Vysvětlím ti to potom, jeď domů, přijedu autobusem. " řeknu a políbím ho.

Spěchám rychle k výtahu, zmáčknu tlačítko a doslova se narvu do úplně plného výtahu. Lidi nademnou kroutí hlavou, ale mně je to teďka úplně jedno, spěchám rychle na onkologii, zazvoním na zvonek a čekám na sestřičku. Konečně mi otevře drobná blondýna. Jen se zeptá, co potřebuju a bez sebemenší výtky mě pustí dovnitř. " Zřejmě jim dal Tommy souhlas." pomyslím si. Před pokojem číslo 9 se zhluboka nadechnu, zaťukám a vejdu. Všichni mě potichu pozdraví, ale hned se zvednou a odejdou. Nechám to být, chápu, že potřebují čas. Zůstanu tu jen s Tommym, který se na mě usmívá i přesto, že má všude různé hadičky a kyslík. Vypadá strašně. Pak si ale něco uvědomím, cítím na krku stále Chrisův přívěsek a vím, že je to tak správně. " Tommy, vydrž chvíli prosím, hned jsem zpátky. " on jen přikývne.
Výjdu z pokoje a taktak je stihnu, protože právě odchází z oddělení. Zastavím je a říkám... " Prosím, pojďte tam se mnou, já vím, že jsem vám ublížila a nadosmrti si to budu vyčítat, ale co když se to stane třeba dnes a vy u toho nebudete, tohle si budete vyčítat zase vy. Mám vás strašně ráda a věřím, že vy mě aspoň trošku pořád taky, ale teďka jde o Tommyho, prosím!" málem se rozbrečím. " Mio, máš pravdu, nesnáším tě za to, co jsi mi udělala, ale zároveň tě pořád miluju. Chci, aby jsi byla šťastná, ale on ti zlomí srdce, věř mi. " řekne Chris a obejme mě. " Chrisi, prosím, tohle neříkej. " řeknu a zabořím se mu do hrudi. Poté mě obejme i Miky a nakonec i Lucy, která dodá... " Jsi strašná kráva Mio, ale copak tě můžu jenom tak nechat odejít? " a všichni se rozesmějeme.
Poté už konečně zase všichni pohromadě jdeme za Tommym.
Ten je štěstím bez sebe, že jsme zase všichni pohromadě.
" Jsem rád, že tu jste se mnou, je to zřejmě naposledy, co tu takhle všichni můžeme být. " řekne a jde vidět, že zadržuje slzy. " Tohle neříkej." řeknu a stisknu mu ruku. Jde vidět, že máme všichni na krajíčku, protože ač nechceme, víme, že se konec blíží a to velkou rychlostí.

****

Před chvílí tu byla sestřička. Musíme se už rozloučit, jelikož končí návštěvní hodiny. Byli jsme tu strašně dlouho a probrali naše životy od hlavy až k patě. Od prvního seznámení až do naší úplně první hádky, za kterou můžu bohužel já.

" No nic Tommy, musíme už jít, ale zítra zase příjdeme. " usměju se na něho a obejmu ho. Postupně ho obejmou všichni. " Jsem rád, že jste tu byli, děkuju vám za všechno, těším se na vás zítra. Dobrou n----. " a najednou usne a začnou pípat přístroje. Sestra okamžitě přiběhne a posílá nás pryč. Poslechneme, sedneme si na židle, klepeme se a všichni čekáme. Vidíme jen, jak se tam žene jeden doktor za druhým. Nikdo nám nechce nic říct.

****

Po asi půl hodině konečně výjde jeden z doktorů a řekne nám... " Je mi to opravdu líto, oživovali jsme vašeho přítele více než dvacet minut, ale marně, bohužel zemřel. Upřímnou soustrast. " řekne lítostivě. V tu chvíli se svezu zpět na židli a nemůžu uvěřit svým uším, on už tu opravdu není, to není možný a propuknu v pláč. Všichni mě obejmou a všichni brečíme. " Můžeme za ním? " zeptá se Chris doktora. " Samozřejmě, jen běžte." odpoví. Vejdeme do pokoje a uvidíme Tommyho, jak bezvládně leží na posteli, oči zavřené, ruce podél těla a odpojeného ze všech přístrojů. Přistoupím k němu, chytnu ho za ruku a slabým hlasem řeknu...
" Tommy, byl jsi můj nejlepší kamarád. Nikdy jsem ti neřekla, jak jsem vděčná, že tě mám. Na naše vzpomínky a zážitky budu navždycky vzpomínat. Miluju tě Tommy, navždy budeš v mém srdíčku, odpočívej v pokoji!" dopovím a políbím ho na ruku. Poté řeknu... " Sbohem Tommy!" a odejdu z místnosti. Nemohla jsem tam totiž zůstat, nezvládla bych to, tak strašně mi to ublížilo. Sednu si tedy na židli a čekám na ostatní.

****

Po nějaké době přijdou i ostatní celí ubrečení. V ten moment vidím běžet chodbou Tommyho rodiče, kteří jsou také celí ubrečení. Nic neříkáme, jen si vyměníme lítostivé pohledy a už mizí v Tommyho pokoji. Zvednu se a pomalu opouštíme nemocnici, místo, kde jsme naposledy viděli našeho skvělého kamaráda. Dojdeme ke Chrisovýmu autu a nabídne mi, že mě hodí domů. Nemám náladu jezdit autobusem, takže souhlasím.

V autě nikdo nemluví, je to možná lepší. Každý se vypořádáváme se svými myšlenkami sami. Najednou se ale Lucy zeptá.. " A co vlastně kontrola Mio? " " Všechno je v pořádku, děkuju." usměju se na ni.
" Tak to jsem ráda, alespoň něco." usměje se a já ji pohladím po rameni. Vidím Chrise, jak se na mě kouká ve zpětném zrcátku. " Promiň, Chrisi, už se o tom nebudu bavit. " řeknu mu. " To je dobrý Mio, chci abys byla šťastná, jak jsem už řekl. " i přesto, že sedím vzadu, natáhnu se a stisknu mu ruku. " Děkuju... "  On se jen usměje.

****

Před naším domem mi Chris zastaví, poděkuju mu a rozloučím se se všemi.
" Mio, zítra ti zavolám." řekne mi ještě Lucy rychle. Já jen přikývnu a mizím v našem domě. Matku úplně ignoruju, Sofi asi není doma, takže jdu rovnou do mého pokoje za Lukasem. Sotva otevřu dveře, Lukas začne... " Lásko, proboha kde jsi? Měl jsem děsnej strach!" já ho jen beze slov obejmu a on pochopí, že se nemá na nic ptát. " Tommy umřel..." řeknu a zlomí se mi hlas. On mě jen pevně stiskne a řekne... " Zlatíčko, je mi to tak líto. " ...