Twilight Sága: Soumrak

6. Pravda

*pohled Belly*

Na okamžik jsem oněměla. Chtěla jsem jí říct tolik věcí, ale nešlo to, nic ze mě nevycházelo. Nedokázala jsem ji ani obejmout, jen jsem zaraženě stála na místě, přičemž mi hlavou zběsile běhalo asi tisíc myšlenek. Musela jsem něco udělat, ale co, když se mé tělo k ničemu neodhodlávalo?

,,Ne-Nemusíš nic říkat. Sama tomu nerozumím. Byla jsem vždy tak pečlivá... Netuším, kde se stala chyba." Lavaris zněla tak zoufale, jako snad ještě nikdy předtím. Do toho všeho ještě byla nemocná a nesnášela to dobře.

,,Já," povedlo se mi nakonec, ,,se moc omlouvám, jsem v šoku. Myslela jsem, že jsi nějak vážně nemocná, že... Já nevím, ale těhotenství bylo asi to poslední, co jsem čekala."

Přikývla a zoufale se zahleděla k nebi. Měsíční svit jí osvětloval znavenou tvář, která nadějně vyhlížela nějaké pozitivum. To ovšem nepřicházelo. ,,Ty to znáš, Bello. Stalo se ti to samé a doslova tě to zabilo," povzdechla si. ,,Já se smrti nebojím, žiju až moc dlouho. Bojím se toho, co přijde, rozumíš? Toho, jak si povedu a jak to bude probíhat. Já... Asi bych měla být šťastná a snad i plakat štěstím, ale... Vždyť já jsem s Alexem opravdu šťastná a chci s ním mít rodinu, ale zatím se prostě nedokážu radovat. Ne, když vím, že jsem se skutečně hlídala. Teprve jsem se na tohle připravovala a- Nevím, zda to zvládnu," zajela si frustrovaně rukama do vlasů. Jestli něco bylo více děsivé, než Lavaris na pokraji zhroucení, pak to byl jedině gigantický meteorit.

Udělala jsem krok blíž a zeptala se na asi tu nejhloupější otázku, jakou jsem jí vůbec mohla položit. ,,A jsi si tím jistá? Nemůže to být jen nějaký omyl? Není to doufám žert, že ne?" zeptala jsem se jí, načež se na mne nechápavě podívala. Dostatečným trestem za tak hloupá slova byl její následující vztek.

,,Není, proboha! Ty si vážně myslíš, že bych si z tebe utahovala? Z takové věci bych si srandu v životě nedělala, a ty to moc dobře víš!" zavrčela naštvaně a její tvář se zkřivila odporem. ,,Navíc jsem si po vašem odchodu dělala dva testy... Dva! Oba pozitivní! Carlisle říkal, že chce udělat ještě ultrazvuk a podobné věci, abychom to měli potvrzené, ale já i on moc dobře víme, že to tak je. I když si to nechci připustit, tak to vím. Cítím to uvnitř - vím, že tam je."

Na okamžik jsem přivřela oči a začala se proklínat stokrát hůře než by kdy zvládla ona. ,,Dobře, dobře, omlouvám se," šeptla jsem a přiblížila se zase o kousek blíž. ,,Podívej, třeba- třeba to takhle prostě má být."

,,No vážně?" vyhrkla s falešným smíchem a já se opět zacítila jako největší idiot.

,,Lavaris, tohle všechno opadne. Je to jen prvotní strach z jednoho z mnoha poprvé. Podívej se na to z jiné strany. Máš milujícího přítele, za ty roky se váš vztah jen zlepšoval, což se jen tak nevidí. Máte spolu krásný dům, dost peněz a stabilní zaměstnání. Žijete v pěkném prostředí, je tu škola a spousta jiných dětí. A co je hlavní - máš nás." Obrátila ke mne pohled a já bych přísahala, že se její oči smutně zaleskly. Sledovat, jak mizí ta silná osoba, jako kterou ji běžně znám, bylo až mučivé. ,,Spousta tetiček a strýců, kteří tvé dítě budou rozmazlovat jako by  snad mělo zdědit království. Všichni ti budeme s tebou. Jaké jiné prostředí by mohlo být pro dítě lepší?"

S hlasitým povzdechem se zahleděla znovu k Měsíci a nervózně zašoupala nohou po seschlé zemi. ,,To bez nebezpečí," zamumlala a na okamžik zavřela oči. Musela to vstřebat, potřebovala mnohem víc času, ale já věděla, že to zvládne.

,,Aleš to tedy neví?" zašeptala jsem po chvíli a modlila se, aby ji to znovu nevykolejilo.

Její zářivá tvář se ani nepohnula, jediný mimický sval nedal najevo napětí. ,,Ne a nevím, kdy mu to řeknu. Ty a Carlisle jste jediní, kdo to ví. Já... Chtěla jsem s ním mluvit hned, ale zároveň jsem to nechtěla... No, já jsem- Nevím, jak to říct, ale-"