Zrod souhvězdí Aeternum

1. Kapitola

Už téměř plnoletá Marleen Mckinnon vzpomíná na počátky svého dětství, když ten vlak zahlédla poprvé. Ohromná lesklá lokomotiva, která Marleen tehdy jako malou holčičku zavezla do světa, který neznal hranice. Do světa, který ji a i hromadu jiných dětí svedl svým kouzlem (to doslova) a dovolil jim rozvíjet věci o kterých neměli ani zdání.

Tenkrát posedávala na jejím obrovským kufru a měla takový zvláštní pocit, který ochromil její mozek a myšlenky nabíraly odstín silné váhavosti. Opravdu jsem čarodějka? Co když se spletli? Třeba jsem moták (noční můra všech dětí, co věděli, že jim v prstech koluje takový zázrak)... Snažila sama sebe přesvědčit o jejím původu a jejích schopnostech. Sama si nedokáže do této chvíle vysvětlit proč. Asi to byl stesk. Představa odloučení od rodiny jí vytvářela knedlík v krku už v létě, kdy dostala dopis, který oznamoval, že je přijata na Školu čar a kouzel v Bradavicích. Teď ji napadá, že možná tehdy už tušila, co se za pár let bude dít. A jak moc bude hrát roli to, jestli má kouzelnickou krev nebo ne. Ale čím si byla jistá už tehdy, že není připravena opustit její rodinu.

...

Už odbilo třičtvrtě na deset a dívka s vlasy smotaných do dlouhého copu opět stojí na tom velkolepém nástupišti, kam se každý rok 1.září vydá stovka rodin vyprovodit své děti na vlak. Vládne tu šílený zmatek. Na každém kroku slyší víc a víc maminek a tatínků, jak pokřikují na svého syna či dceru, že něco zapomněli nebo jim dávají kázání o dodržování školního řádu. Při každé další větě, co slyší za sebou si vybavuje nostalgické chvíle, které strávila posloucháním stejných řečí od rodičů, když ji doprovázeli na King's Cross. Pomyslí si, že by měli šetřit hlasivkami, protože jakmile opustí Londýn tak s nimi i veškerá slova rodičů, která si vyslechla na nádraží.

,,Dávej na sebe pozor! Letos to musíš zvládnout už sama." řekla plavovlasá žena s pomněnkovýma očima. Patřily její matce. Pohladila dívku po tváři a upravila jí rukáv černé halenky.

,,Neboj mami. Nemusím nic zvládat sama. Mám přece je." ukázala směrem k oknu jednoho z kupé, kde se tyčili tři smějící se chlapci, jejich úsměvy by dokázali rozmrazit srdce i toho nejchladnějšího člověka v Anglii. Ženě se vytvořil vřelý úsměv na tváři. Věděla, že její dcera má kolem sebe přátele, který se o sebe starají navzájem a že jejich naděje nevzplane dokavaď někde na světě někomu v srdci pořád zní jejich společný smích. Vždy byla vděčná za to, že ačkoliv odjíždí daleko od domova, pořád s ní je. Protože ti kluci s mladou duší dokážou vytvořit domov tam, kde pro někoho je to nemožné.

,,Vždyť já to vím. Ty víš, jak to myslím. Jen pořád nedokážu vstřebat to, že tě sem doprovázím už naposledy. Nedokážu tomu uvěřit, že je tomu už sedm let, co jsem tu s tebou byla poprvé a držela ses mě se slovy, že pojedu s tebou a teď? Z tebe je téměř dospělá čarodějka, která už nepotřebuje odvést až do vlaku za ruku." s výběrem slov na Marleeninu osobnost si dala záležet. Naposledy silně svou jedinou dceru obejmula a vtiskla jí rychlou pusu do vlasů.

Naposledy nasává matčinu vůni, věnuje jí letmé polibky na tváře a pohlédne na svou babičku. Dneska se sešli na nástupišti její jediné dvě ženy z jejich početné rodiny, až na jejího mladšího bratra Matheewa, který už potřetí odjíždí s ní. Babička se na vnučku podívá jejím sečtělým pohledem a usměje se. Přejede ji prsty po čele a poté vtiskne pusu na místo kam přiložila ukazováček.

,,Noták, můžete to urychlit? Vlak za pár minut odjíždí a Callum začíná být nervózní z toho, že nám seberou kupé." ozval se Mat, který už pár chvil nedočkavě přešlapuje na místě.