I saw you on the bridge

Part 2

Stál jsem tam příliš dlouho a pak už bylo asi pozdě.
Najednou jsem jenom viděl jak si stoupl a z hluboka se nadechl. V ten moment jsem se k němu rozběhl, ale on už stihl udělat onen osudný krok do prázdna.
Z poslední dobré jsem se trochu odrazil a rukou se ho snažil strhnout ale jeho ruku jsem
Nechytil.

~~~

Stále Harry

Moje prsty se jen jemně dotkly rukávu jeho mikiny ale na to chytnout a stáhnout ho zpátky to bylo málo.
Jako by v tu chvíli vteřiny byli minuty a minuty byli hodiny. Už jsem přes slzy které mi samovolně vyhrkly skoro nic neviděl a tak jsem jen na prázdno máchnul rukou, ale něco jsem ucítil. Sám nechápu jak, ale povedlo se mi zachytit jeho kapucu od mikiny.
V tu chvíli mi došlo že ještě není všechno ztraceno.

Pomocí konečků prstů a následně i celé dlaně jsem kousek po kousku vytahoval malinkého brunetka. V tuto chvíli jsem byl rád za to že už pár měsíců posiluju a taky že brunetek je lehký jako pírko. Určitě toho posledních minimálně dní nesnědl.
Brunetek jehož jméno jsem neznal ale doufal že brzo zjistím se nemrvil ani trochu. Lekl jsem se že jsem ho snad udusil, ale když jsem ho konečně přetáhl přes zábradlí a zjistil že normálně dýchá, tak jsem se trochu uklidnil s vědomím, že asi omdlel stresem nebo vyčerpáním. Nebylo to úplně uklidňující zjištění, ale to že je živý, je sám o sobě zázrak.

Najednou jsem se vzpamatoval ze svých myšlenek, a to kvůli drobečkovi v mém náručí který teď už docela klidně pochrupoval. Byl to nádherný pohled, ale nic netrvá věčně.
Všiml jsem si, jak se začal vrtět a poznal jsem, že se probouzí. Což jsem neměl v plánu, klidně bych ho nechal spát jako šípkovou růženku, kdybych ho mohl pozorovat, jak se jeho dokonalá kůže napíná pod náporem nádechů a jak jeho při spánku skoro zcela uvolněná tvář oddechuje.

Mrvil se asi minutu než otevřel oči a tím mně dal možnost poprvé pohlédnout do těch nejnádhernějších oceánově modrých očí. Jako bych zapomněl jak se dýchá když se trochu rozkoukal a zahleděl se do mých očí, jako by mě chtěl přečíst jako knihu. I kdyby chtěl pro ty oči bych snad sám skočil z toho mostu.

Pro ty oči cokoli.

Hleděli jsem si do očí sám nevím jak dlouho protože tma byla sále stejná a na mobil jsem teď neměl ani pomyšlení.

Snad jako bychom byli dlouholetý pár jsem k němu natáhl ruku a pramínek vlasů který mu padal do obličeje jsem mu zastrčil za ucho.

"Oops"

Bylo to co jsem ze sebe dostal když mi došlo co jsem udělal.

"Hi"

Se mi dostavilo jako odpověď a zároveň jako důkaz, že mě slyšel a vnímal.
Normální člověk, by asi nějak pokračoval, ale dokonalost jeho hlasu u mě způsobila dočasnou němost.
"Jsem Harry" řekl jsem a pousmál se, ne že by v této situaci bylo něco úsměvné, ale nad jeho dokonalostí by se culil každý.
"Hezké jméno Harry" odvětil mi taky s náznakem úsměvu. "Ne že by mi to nějak vadilo" pokračoval "ale myslíš že by jsi mě mohl pustit?" "Když slíbíš že už neskočíš?" Až když jsem to vypustil z pusy, tak mi došlo co jsem řekl. Tvář záhadného brunetka se ve vteřině změnila na tu zničenou grimasu jako předtím, a oči se nestihly ani zalesknout, a už se z nich valily slzy. Opět mnou projela ta vlna bezmoci. Jediné co mě v tuto chvíli přišlo správné bylo přitáhnou si ho do objetí s úmyslem ho už nikdy nepustit, a tak jsem hned udělal.

Až teď jsem se zamyslel nad tím jak moc se všechno změnilo. Z průměrně normálního dne se stal den, kdy jsem fyzicky zachránil život člověku, jehož ani jméno neznám.

~~~
Kdyby však věděl jak moc si životy ještě vzájemně změní.
~~~

Zase já, a zase Čauky. Tohle je už druhý díl příběhu který jsem zveřejnila úplně random a jsem za to neskutečně ráda, protože ty "ohlasy" a nádherné podporující komentáře za to stály.
Chtěla jsem jsem jenom říct
"omluvám se"
těm kteří čekaly třeba něco jiného. Ale já hold potřebuju ještě živého Louiho (záhadného brunetka) do pokračování .
Asi vše co jsem zatím chtěla takže užívejte čtení
Ps: hvězdička vždy potěší, děkuju za to.
Pps: děkuju za korekci od larries28tpwktommo
~Adel~