Moje malé tajemství

30. kapitola

Po Adélině maturitním plese mě čekaly přijímačky. Musela jsem se na ně připravovat a neměla jsem příliš času na to se věnovat přítelkyni. Chápala to, ale vždycky když jsem ji napsala, tak mi odepsala rychlostí blesku a mluvily jsme spolu, dokud jsem nemusela končit.

„Jsem nervózní," napsala jsem den před zkouškami.

„Ty to zvládneš," zareagovala.

„Co když ne?"

„To si nemůžeš říkat! Protože ty to zvládneš!"

„Ale..." odpověděla jsem pouze tímto slovem, chtěla jsem číst další povzbudivá slova.

„Žádný ale! Víš co? Až to zvládneš, tak tě pozvu na romantickou večeři v restauraci..."

To jsem nečekala, na chvilku jsem se dívala na obrazovku jen s otevřenou pusou, než jsem se odhodlala ji něco poslat „Romantickou večeři se svojí přítelkyní přece neodmítnu!"

„No ale jenom když to zvládneš!" zareagovala. Polknula jsem, ale dívka poté rychle dodala „A ty to určitě zvládneš! Protože jsi to ty a ty to dokážeš!"

Zrudnula jsem „Tak já se budu ještě učit, abych s tebou mohla na tu večeři... připrav si peněženku!"

„Už se loučím s penězi," na její poslední zprávu jsem se zasmála a pokračovala jsem v přípravách.

Když jsem to napsala, tak jsem z toho měla celkem dobrý pocit, i když se mi na to nechtělo příliš myslet. Vlastně jsem se snažila odreagovat, jak nejvíc jsem mohla. S Adélou jsem opět dělala dungeony a po dlouhé době jsme se také věnovaly ostatním členům guildy.

Po týdnu v pondělí mi konečně přišly kompletní výsledky „Tak..." s přítelkyní jsem si volala, aby byla první, která mé výsledky slyšela „otevírám to..." vydechla jsem a otevřela výsledky.

„Tak co?" dívka zněla pořád nervózně.

„Ah... no..." řekla jsem potichu předstírajíc smutek.

„To... to nevadí, příště to zkusíš znova a... zvládneš to..." rychle vyhrkla Adéla.

„No... je mi líto tvých peněz..." pořad jsem se snažila působit zklamaně.

„Počkat? Mých peněz??" přítelkyně na chvíli ztichla „Takže jsi to zvládla?!"

„Zvládla!!" pronesla jsem vesele „Takže si připrav peněženku a vyber restauraci!"

Dívka se zasmála „Dobře... máš čas tenhle víkend?" zeptala se mě.

„Mám! Na tebe mám vždycky čas!!" vykřikla jsem vesele.

„To je roztomilý," zareagovala se smíchem Adéla.

Uvědomujíc si, co jsem udělala, jsem zrudnula a rychle si zakryla obličej, i když mě nemohla vidět „Já... půjdu to říct rodičům..." zvedla jsem se ze židle a zalapala po dechu. Chvilku jsem stála na místě, než jsem konečně šla rodičům oznámit, že jsem zkoušky zvládla a že bych chtěla o víkendu jet k Adéle to oslavit. Poté jsem znova odešla do svého pokoje, abych mohla strávit nějaký čas se svojí přítelkyní.

Další dny probíhaly stejně. Chodila jsem do školy, kde jsem se bavila s Luckou, doma jsem si vždycky psala s Adélou, nebo jsem si s ní volala. V sobotu ráno jsem se připravovala ke své přítelkyni víc než obvykle. Musela jsem si do tašky složit nějaké slušnější věci a zároveň jsem si chtěla vzít notebook, abych ji nenápadně nabídla, že bychom si spolu zahrály.