Není důležitý kolikrát spadneš, ale kolikrát se postavíš.[Housetrix] Nedoknčeno

Jediná koho mám

Jsem tak hrozně unavený ale nemůžu zamhouřit oči. Kdykoliv je zavřu, vidím Štěpána u té krajnice.
Co když je to vážné? Co když umře?
Je to všechno moje vina.
Na tu zprávu jsem vůbec nereagoval. Ani nevím co bych tam napsal.

Nějakým způsobem se mi povedlo zaspat ale asi tak na hodinu. Takže žádný zázrak.
Zvednu se z postele a podívám se na hodiny. Je sedm ráno.
Odejdu do koupelny, opřu se o umyvadlo a pohlédnu do zrcadla.
'Co se to se mnou děje?!'
Vlasy rozcuchané, zarudlé oči od pláče a kruhy pod nimi, bledá tvář a neupravené vousy.

Když tu tak stojím, zpomenu si na ten osudný den. Den kdy mi Štěpán málem umřel v náruči. Den kdy jsem náhodou potkal jeho spolubidlícího a ten mi dal klíče. Den kdy se mi málem roztrhalo srdce na dvě poloviny.

Sedím v kuchyni, ani jsem neupravil. Nemám na to sílu a ani náladu. Už mi chybí pouze jeden krok abych byl na dně, ten krok je....je Štěpánova smrt.
Nesmím nad tím přemýšlet jinak zkončím v nemocnici taky ale ne jako návštěva ale jako pacient.
Ani nic nejím. Jenom čumím do zdi a myslí bloudím úplně někde jinde.
Stále mě tíží jedna věc.
'Jak se to stalo?' Tohle se mi furt opakuje v hlavě.

Vezmu do ruky telefon, vyhledám konverzaci s Tomem a rozkliknu jí.

Sadista: Čus, dneska nedorazím. Nemám svůj den. Klidně buť taky doma, řekl bych, že to Dominik ocení.

Telefon odložím, zvednu se a jdu se převléct.
Když se vrátím, na mobilu je několik upozornění. Odemknu jej a rozkliknu první věc.
Je to zpráva od Toma.

Podřízenec: OK. Díky za info, doženeme to zítra. Kdyby ses chtěl svěřit tak jsem tu.

Rozkliknu další, je to zpráva od Sofie.

Sofie: Půjdeš dneska se mnou za bráchou? Prosím sama to nedá a ty asi taky ne.

Jakub: Jo půjdu.

Zbytek jí řeknu na místě. Pohlédnu na poslední zprávu a nechápavě zamrkám.

Ochlasta: Ahoj, co se stalo se Štěpánem?

House někde šuká: Ahoj, proč? Ty něco víš?

Ochlasta: Včera a ani dneska mi nezvedá telefon. Co bych měl vědět?

House někde šuká: Až se zberchám tak ti to řeknu. Neboj nic vážnýho to není.

Ani se nedivím, že to Smusu tak vzalo. Jsou kamarádi.

Sedím v autě a čekám na Sofii až příjde. Klepou se mi kolena a ruce. Silně svírám volant a zadržuju slzy.
Po pěti minutách výjde ven hnědovlasá dívka nižšího vzrůstu s brýlemi. Na její chůzi jde vidět nervozita. Sedne si na místo spolujezdce a oddychne si.
,,Ahoj..." Pozdtaví rozklepaně.
,,Ahoj, můžem?" Podlédnu jí do očí. Leskne se v nich strach a slzy.
Když kladně kývne, nastartuju, zařadím a vyjedeme.

Celou cestu panuje hrobové ticho. Ani jeden nemáme potřebu něco říct, pouze čekáme na nejhorší.

Těsně před nemocnicí se ozve Sofiin hlas.
,,Ráďovi jsem to neříkala. Jenom abys věděl." Pouze kývnu a dívka dodá.
,,Už si volal jeho rodičům." Na to záporně zakroutím hlavou.
Sofii si položí ruku na tu mou, která leží na řadící páce. Zamrkám abych zahnal slzy a lehce popotáhnu.
Hnědovláska si položí hlavu na mé rameno. Ani nevím jak to udělala ale docela mi to pomohlo. Jsem oba totálně v prdeli a víme to o sobě, proto se snažíme podpořit.

Zamknu auto, chytím Sofii za ruku a společně vejdeme do budovy. Příjdeme k recepci.
Sedí tam paní ve středním věku, černé kavraní vlasy má spletené v copu a modré oči má nasměrované do počítače. Na levém prsteníčku nosí zlatý prstýnek s diamantem.

Nakonec spustím.
,,Dobrý den, chtěl bych se zeptat kde leží Štěpán Buchta." Paní odtrhne oči od monitoru a koukne na mě. Změří si nás pohledem a vrátí zrak k písmenkům ve stroji.
,,Štěpán Buchta...ach ano, včera ho sem přivezli. Měl autonehodu." Řekne, zase na mě koukne a dodá.
,,Vy jste rodiný příbuzní?"
'A kurvafix! No tak to asi nedáme. Sakra!'
Kdybych nestál v nemocnici určitě bych něco roztřískal.
Zachrání mě Sofiin hlas.
,,Je to můj vzdálený bratranec a toto je můj nevlastní bratr." Bruneta mě obejme a recepční sklopí zrak k monitoru.
,,Třetí patro, pokoj 334." Odpoví žena a mi jdeme.
'Na výtah vám seru!' Řeknu si když mě bruneta s brýlemi táhne k výtahu. Trhnu rukou a zahnu ke schodům. Sofie se na mě nechápavě podívá, nakonec pochopí a jde se mnou.
Musím si teď vše porovnat v hlavě.
Míjíme cedulku '1 patro' připevněnou vedle dveří.
,,Nevlastní bratr, jo?" Prolomím ticho.
,,Nic jiného mě nenapadlo." Pokrčí rameny a dál panuje ticho.
Druhé patro a Sofii zase promluví.
,,Možná kdyby...no však víš..by jste byli spolu...tak by to bylo jednodušší."
,,Možná jo...." Řeknu potichu.

,,Pokoj 334, jsme tu." Zvolá dívka a znejistí.
,,Kubo...."
,,No?" Pohlédnu na osobu přdemnou.
,,Já mám strach." Vydechne.
,,Já taky." Sofie nasucho polkne a pomalu vezme za kliku. Otevře dveře a vejde. Já se opřu o zeď, nechci aby mě viděla totálně na dně, chci aby měla pocit, že se o mě může opřít jako o záchraný bod.

'Možná je jediná koho mám.'

No čus. Nová kapitola je tu.
Mrožná ještě jednu dneska začnu psát ale nezaručuju, že ještě dnes výjde.
Btw. už mám docela dost našlápnuto do vžití do jedné postavy, takže se můžete těšit na kapitoly na DBH.
Mějte se a zatím čus.