Altarion III. - Vzestup Impéria - //Thradnuil FF//

Drahokamy Lasgalenu

Pár dní uběhlo od momentu, kdy Dorame vydala své první rozhodnutí a pokyn ke stavbě budovy, která měla po další roky reprezentovat její laskavost. Nyní ale stála společně s Thalem a jeho družinou nad brzkým ránem, kdy byl Altarion ještě zahalen do mlhy u portálu. Zase jí odcházel do Hvozdu, a lhala by, kdyby řekla, že neměla strach. ,,Nevím jak to tu bez tebe zvládnu, povzdychla si, ,,navíc skoro vždy když jsi ve Hvozdu a já tady se něco pokazí nebo nevyvede," zlehka se usmála. Bála se, ano. Měla strach jako nikdy dřív. Když už ne z toho, co by se mohlo stát, tak z toho, jak se jí zadaří vláda bez králových rad. Ano, sice jí radili lidé a elfové z řad rádců a podrádců, ale král byl král. Zlehka mu stiskla dlaně a povzdechla si. 

Thranduil se usmál a pohladil jí jemně po tváři. ,,Povedeš si dobře, drahá. Jsem si tím jistý. Jsi dobrá královna, lid tě miluje a jsou šťastní. Zvládneš to," ujišťoval ji, ,,navíc naučit se správně vládnout je sice těžká věc, ale máš k tomu příležitost. Máš rádce, kteří ti poradí. A kdyby něco, můžu se během chvíle vrátit zpátky sem," stiskl jí konejšivě druhou rukou dlaň.

Vtiskla se svou tváří do jeho dlaně. ,,Tak dobře," usmála se na něj a poodstoupila. ,,Tak běž, čekají tě," pokynula mu s úsměvem hlavou a spojila si ruce za zády. Od družiny se oddělil jeden z vojáků, ve zbroji by nebylo na první pohled poznat, že to byl Danmor, a postavil se po boku Dorm, aby se s ní vrátil do hradu. 

Ještě jí vtiskl polibek na čelo. Musel pryč, byť jen na pár dní. Hvozd jej potřeboval. ,,Jsem blízko, když mě budeš potřebovat budu zpátky do několika minut. Naslouchej svému srdci. Vím, že jsi dobrá královna. Jen si musíš věřit.''

S úsměvem kývla na souhlas. ,,Vždyť já to vím," podívala se na něj, ačkoliv v ní stále hlodal osten pochybnosti. Pak se otočila na Danmora, který se na ní zlehka usmál. ,,Zvládneme to Dorm," povzbudil jí.

Král se usmál, řízl se do ruky a nechal několik kapek krve dopadnout na portál. Světlo zazářilo a když pohaslo, byl pryč. A stejně tak i jeho družina. Zůstal jen probouzející se les.

***

Jako vždy na něj čekal na druhé straně jeho věrný rádce a přítel Mironell. Netrpělivě očekával králův příchod, nejenom proto že je vždy zkrátka rád viděl, ale také proto, že Hvozd čelil další důležité otázce a před Thranduilem se nacházelo další řešení.

Thranduil se přenesl do hvozdu a zranění mu z ruky zmizelo. ,,Dobré ráno Mironelli. Spal jsi dobře?'' usmíval se a rozhlédl se kolem sebe. Hvozd vypadal opět o něco lépe. Pomalu se uzdravoval. 

Zlehka se usmál. ,,Já ano, dle vašeho naladění hádám, že i vy," podotkl a uklonil se. Pak už se přidal králi po bok a vydal se pomalu s ním směrem k lesnímu sídlu. ,,Je tu ovšem spoustu věcí, které by jste měl vyřešit, ostatně, jako vždy," povzdechl si tiše. 

,,Spal jsem opravdu moc dobře. Dorame zůstala v Altarionu a vládne," šel vedle něj a díval se kolem sebe. ,,Je něco, co musím vyřešit hned nyní?'' *Zeptal jsem se ho tiše a zadíval jsem se na něj.

Opět se usmál a pokýval hlavou. ,,Rád bych řekl, že ne," odvětil, ale to už se blížili k branám, před kterými postávala družina trpaslíku, v počtu asi dvanácti mužů. Mironell se podíval na krále. ,,Přišli dnes ráno, těsně před rozbřeskem, a bez audience prý neodejdou," pokrčil rameny.

Thal si povzdechl a zadíval se na trpaslíky. ,,Nemám je rád, ale raději je přijmu hned. Jinak by nikdy neodešli," vydal se do trůnního sálu. Netušil, co tady trpaslíci chtějí. Už dlouho tady nebyli. Doufal, že od bitvy pěti armád je neuvidí. Ale nestalo se tak.

Rádce pokýval hlavou a dal strážným u brány pár rozkazů. Ti se okamžitě vydali za skupinkou trpaslíků postávající kousek opodál a předali jim ten vzkaz, že je král přijme. Vydali se tedy po chvíli stejně jako král, vedení stráží do lesního sídla. Mironell mezitím sdělil králi, že netuší, s čím přišli, ovšem že naléhali až dost. ,,Doufejme, že bude vše v naprostém pořádku, alespoň v rámci možností," hlesl rádce. 

,,Uvidíme, co budou chtít.'' Král zůstal stát u trůnu a zadíval se na trpaslíky. ,,Další výpravy který se chce dostat k Ereboru? Jdete pozdě, trpaslíci už horu dávno dobili. Pochybuji že tam pro vás nějaké zlato zbylo. Nejspíše je prázdná.''

Vpřed z celé skupinky vystoupil jeden z trpaslíků, se světlým vousem spleteným do copánku až skoro na zem, a za zády měl připevněnou sekyru. Zlehka se králi poklonil. ,,Jmenuji se Gorgien, jsem vůdce vojsk trpaslíků z železných hor a přišel jsem za vámi s nabídkou," pronesl. 

Král si převzal krystal do dlaně a zaujatě si jej prohlížel. Podvrh to nebyl, poznal to hned. Tohle bylo jeho dědictví. Dědictví jeho lidu. Jeho zornice se rozšířily překvapením. ,,Co chcete za zbytek?'' zadíval se na něj.

Gorgien naklonil hlavu na stranu. ,,Náš lid se chystá do války se skřety, jež se odvážili vejít na naše území. Je jich celkem dost, pomoc by se tedy hodila. Pokud nám pomůžete je porazit, zbytek drahokamů bude váš," oznámil, jako kdyby se nechumelilo.

Přemýšlel. Když s nimi nepůjdu, nedostanu zbytek. Ale já nechci znovu do války. Nechci vidět elfy umírat. ,,Musím si to promyslet. Je to důležité rozhodnutí a musím zvážit všechna pro a proti.''

Gorgien se zazubil. ,,Pevně věříme, že si vyberete správně, přeci jen, je to dědictví vašeho lidu," pronesl s lehkou nadsázkou v hlase.