Dračí dort

Odpoledne v Doupěti

„Frede, pospěš, už bychom tam měli být!" volala na zrzavého kouzelníka jeho manželka. Stála už připravená u krbu, ale její muž stále nikde. Od brzkého rána něco kutil u sebe v pracovně, která spíš připomínala něco mezi dílnou a laboratoří šíleného mága. Takhle si v dětství představovala kouzelníky. V době, kdy ještě o opravdovém kouzelnickém světě neměla ani tušení. Její manžel vlastnil všechna ta zvláštní udělátka plná bublajících a prskajících směsí, která se vyskytovala v ilustracích dětských mudlovských knížek.

Nutno říct, že její manžel nebyl starý šedivý kmet, který by se nad ingredience ve své laboratoři musel sklánět s brýlemi tak tlustými, že by připomínal mouchu, jako to bylo v pohádkách. Fred byl přesný opak - mladý, silný, vysoký, s čupřinou neposedných zrzavých vlasů, jakými se mohla pyšnit celá jeho rodina. Ta rodina, za kterou dorazí se zpožděním , pokud se kouzelník ihned neukáže.

„No tak, Frede, honem! Nemůžeme zase přijít poslední! Artur s Molly už se minule začínali vsázet o to, kdo dorazí nakonec. Vážně mi není příjemné, že nás dokáží předehnat i Percy s Penelopou, a to mají malé dítě," rozčilovala se hnědovlasá čarodějka s připravenou miskou letaxu v rukou.

Zpoza rohu se konečně vynořil tak dlouho vyhlížený mladík. Na sobě měl dobře padnoucí kouzelnický oblek, který se oproti běžnému mudlovskému lišil jednak neobvyklou sytě zelenou barvou, jednak nejrůznějšími vychytávkami, jako byly kupříkladu rozšířené kapsy pro uschování většího množství předmětů.

Políbil svou manželku na tvář, aby si ji trochu udobřil. Koneckonců to byla jeho vina, že nejspíš dorazí poslední. Opět.

„Vypadáš nádherně," pochválil ji. Drobnými polibky pokračoval z její tváře dál přes ucho, až na krk. Líbilo se mu, jak se i po třech letech vztahu, z toho šest měsíců manželství, stále rozechvívala pod jeho sebemenším dotykem.

„Díky," řekla s úsměvem, který původně ani neměla v plánu, ale kterou ženu by neupokojil upřímný kompliment? Nabídla svému muži keramickou misku s šedým práškem, se kterým vstoupil do krbu. Velmi nahlas a zřetelně zvolal: „Doupě!", než zmizel v zelených plamenech. Bez meškání jej následovala.

„Drahoušci, to jsem ráda, že jste dorazili," přivítala je mateřsky Molly Weasleyová, jakmile se oba oprášili od nečistot spojených s cestováním krbem. Oba nově příchozí objala a odeslala pohybem hůlky jejich svrchní pláště na věšák vedle vchodových dveří. „Hermiono, vypadáš báječně, doufám, že se o tebe ten náš hoch dobře stará. Chraň ho ruka Merlinova, jestli tomu tak není," mrkla žertovně na hnědovlasou Nebelvírku. Ta se spiklenecky zahihňala, zatímco zmíněný muž protočil oči.

„Jistěže se o ni starám dobře, přímo královsky!" bránil se.

Matka ho sjela nedůvěřivým pohledem. „Jistěže. A proto jsi ji přivedl se zpožděním. To se dělá?"

Fred rozhodil ruce do vzduchu. „Třeba za to nemůžu já, ale Hermiona. To tě nenapadlo?"

Obě ženy propukly v smích. Molly blahosklonně poplácala syna po nadloktí. „Jistěže, drahoušku, tomu tak budu věřit. Běž radši do obývacího pokoje za ostatními, tady bys jen překážel. Ty, Hermiono, pojď, prosím, se mnou. Ostatní mi pomáhají s pohoštěním," rozhodla a odeslala každého jiným směrem.

Dům byl naplněn hlasy, které se navzájem překřikovaly a vytvářely živou kakofonii. Klan Weasleyů se scházel pravidelně, ale ne vždy s tím bylo spojeno i velké vaření. Mnohdy část občerstvení připravila Molly, zbytek pak porůznu donesly její snachy. Dnes se ale všechny mladé čarodějky mačkaly v rozsáhlé kuchyni, kde měla každá svůj přidělený úkol. Ten jim ale nebránil probírat do nejmenších detailů novinky všedních dní, jako kdyby se neviděly minimálně několik let.