Smíření (One-shot)

Smíření

Místnost byla zatuchlá a páchla po vodě, plísni a železe. Zdi byly bílo šedé, avšak barva se z nich už skoro všechna oloupala. Bylo to vězení. Velká místnost rozdělená na dalších, asi osm menších. V každé postel, deka a mříže, zaražené do kamenné země. Mladá dívka ležela na jedné posteli, ale nespala. Nemohla. Přemýšlela. Dívala se do stropu, a počítala kapky vody, které dopadaly na zem, nedaleko mříží. Ne, že by byla uvnitř úplná tma, kus nad její hlavou bylo okno přelepené novinami s mřížemi, kudy pronikal slabý paprsek měsíce. Dívka se na posteli převalila na bok a dala si ruku pod hlavu. To ticho, to hrozné ticho. Už bezmála dva dny, jí nikdo neřekl ani slovo. Skopala ze sebe deku. Měla na sobě pořád to samé od jejího útěku, když ji chytili v lesích. Vstala a přišla k mřížím. Chytila je do dlaní. Automaticky jí vyslali chladné vlny do jejího těla. Zaklonila hlavu. Proč jsem nebyla rychlejší? Ptala se sama sebe.

„Proč?" vydechla do tmy. Odpovědělo jí však jen ticho. Opět. Vylezla na postel. Matrace pod ní zavrzala. Stoupla si na špičky, aby se dostala k oknu. V pravém horním rohu, byl novinový papír trochu odtrhnutý a ona zahlédla kousek noční oblohy a známá souhvězdí. Natáhla ruku a nehty se pokusila seškrábat ještě další kousek. Papír se se škrábavým zvukem trochu povolil a dovolil tak dívce trochu zvětšený výhled z okna. Viděla jasný měsíc zářit nad budovami města. Chvilinku si užívala ten výhled, když zaslechla kroky na schodech. Nebylo to tak dávno, co jí s křikem po těch schodech přivlekli dolů, do její cely. Asi týden, možná dva... Rychle zalezla pod deku, a dělala, že spí. Kroky se rychle přibližovaly. Bylo jí jasné, že míří k ní. Nikdo jiný ve vězení už nebyl. Dřív tady s ní bylo pár lidí. Ti však už zmizeli. Teď tu sdílela svojí samotu se sebou a pár kapkami vody, které padali v neurčitém intervalu ze stropu. Kroky přišly až k jejím mřížím, kde se zastavily. Ozvalo se její jméno. Jen takové chabé a slabé zašeptání do tmy, moc cizím a neznámým hlasem. Dívka pevně zavřela oči k sobě.

„Vím, že nespíš tak se otoč, prosím. Nemám moc času," řekl znaveně. Otevřela oči. Dívala se do zdi a přála si, aby to muž vzdal a odešel. Znovu pevně stiskla víčka k sobě.

„Nezdržuj to," řekl naoko prosebně. Znovu bez zájmu otevřela oči. Už jí to slibovali dlouho. Slibovali jí, že zemře, ale ona se s tím nechtěla smířit, vždyť nic špatného neudělala nebo ano? Otočila se směrem k muži. Ve tmě ho moc neviděla. Posadila se na posteli a rozhodla se, že si zachová ledový klid a smíří se s budoucností.

„Musím?" zeptala se muže chladně.

„Víš, že to jinak nejde."

„Vždycky se dá najít řešení." Snažila se.

„Ne proto, co si udělala." Trval na svém muž. Otevřel dveře a vytáhl dívku z její cely. Začala ječet. „Nekřič, bude to pro tebe lepší." Místo aby ho poslechla, začala ječet ještě víc, až jí muž musel zalepit pusu lepicí páskou. Pak jí zavázal oči a odvedl do nějaké místnosti. Posadil jí na židli, svázal jí ruce za zády. Pak jí strhnul šátek a lepenku. V místnosti byla kamera a ten samý muž s puškou, který stál za ní, jinak nic. „Jak se jmenuješ?" zeptal se jí zakuklenec za zády. Ze strachu mu vyhověla, řekla celé své jméno.

„Co jsi udělala a proč musíš zemřít?"

Řekla první věc, která jí napadla a za to dodala, že právě kvůli té věci musí zemřít. Respektoval to.

Pevně zavřela oči, a cítila, jak jí po tvářích tečou slzy. Ať je to rychlé, prosím. Slyšela, jak odjistil zbraň. Smířila se s tím, že zemře. A ani nevěděla jak. Prostě se s tím smířila. Smíření pro ní bylo tak leh-