Volba

Jako člověk...

Měsíc byl zrovna v úplňku, když se to stalo. Klečel jsem v kaluži krve a plakal. Nesmírně to bolelo. Prsty jsem si opatrně sáhl na lopatky, a pak ruku se syknutím stáhl zpátky. Udělal jsem to znovu a zaťal pořádně zuby, abych nevykřikl. Prsty jsem nahmatal zbylé kusy z mé chlouby. Polovinu z mé duše. Z mého já.

Vytrhl jsem si pár peříček a položil na zem. Na černém asfaltu vypadaly až příliš čistě, pakliže na nich byly kapičky mé krve.

Teď jsem litoval. Až teď - po tom, co mi je vzal, jsem upřímně chtěl vzít svou zradu zpátky. Nejde jenom o špatný pocit, že jsem porušil dlouhodobý slib, který jsem mu dal. Jde o ně. Křídla. Svoboda každého anděla. A bolestivá ztráta pro toho padlého. Neumíte si představit, jaké to je, plachtit mezi mraky, cítit vítr ve vlasech a dýchat ten nejčistší vzduch. Roztáhnout je a být svobodný.

Pírka ze silnice vzlétla a zmizela ve tmě. Černá plocha pode mnou už nebyla tak tmavá. Osvítilo ji světlo. Jeho světlo. Vzhlédl jsem ke hvězdám a s ohromným výrazem se usmál. Obyčejný člověk by si před září musel zakrýt oči, ale já na to byl zvyklý. Zíral jsem do něj celá staletí.

,,Vybral jsi si,'' ozvalo se z oblohy.

,,Já vím,'' zašeptal jsem, sklonil hlavu a polykal další a další slzy. Vím, že mě slyšel. Vždy to slyší.

,,Vím, že toho lituješ, ale je mi líto. Zradil jsi. Nejde to vzít zpět.''

Dřív, než jsem stihl cokoliv říct, byl pryč. Asfalt byl zase asfaltem. Noc nocí. A já? Padlým andělem, který by udělal cokoliv, aby to mohl vzít zpět. Aby vrátil čas. Ale to nejde. Musím žít.

S únavou jsem se zvedl a pohlédl před sebe. Teď, už s hlavou vztyčenou, jsem se rozešel k nejbližšímu městu, ke kterému vede silnice. Vstříc novému životu. Jako člověk...