Oliver ✔️

1. kapitola - To místo je tvoje!

"Jestli budu muset strávit další rok za kasou v kině, asi se picnu!" prohlásil jsem a teatrálně rozhodil rukama, až jsem ze stolu skoro zvrhl své ledové latté.

"Mně by to vůbec nevadilo," zavrtěla Nina hlavou, lžičkou při tom z okrajů skleničky shrnula šlehačku politou karamelem, aby si ji mohla dát do pusy. "Filmy se zaměstnaneckou slevou byly skvělý, jen co je pravda."

"Jo, ani nebudu počítat, kolikrát jsi mé slevy využila na rande. Ale ne se mnou!"

"Zlato, vždyť jsi od tý doby do kina nechtěl. A právě teď vlastně jsme na rande, pozvala jsem tě na kafe."

"Fajn, to se asi počítá," ušklíbl jsem se. "Beztak se s tebou bavím mnohem líp než na všech dosavadních rande dohromady."

"O tom nepochybuju. Kdybys byl na holky, byli bychom spolu už od šestý třídy."

"To rozhodně ano," přitakal jsem.

"A stejně jsem si až do druháku na gymplu myslela, že spolu skončíme. I naši si to mysleli."

"Ale pak jsem se ti vyoutoval."

"Ale pak ses mi vyoutoval," zopakovala, "a všechny mamky plány na naši svatbu byly ty tam. Stejně jí podezřívám, že celou dobu s taťkou někde stranou šetřila na naši svatbu, jelikož to léto, co zjistili, že jsi gay, najednou měli peníze na rekonstrukci celý koupelny. Bez půjčky."

"Ale stálo to za to! Tak krásnou koupelnu jsme neměli ani na dovolené v Egyptě, kde jsme s našima před pár lety byli."

"Já vím!" zakřenila se Nina a natáhla ke mně ruku. Přejela mi bříšky prstů po kloubech na hřbetu ruky a poté ji chytla do těch svých: "Ale nezapomeň, Eriku! Čekáme do třiceti, a když nám nepřijde ten pravej, zorganizujeme tu nejepičtější svatbu, jakou kdy svět zažil."

"Počítám s tím," zazubil jsem se, "budeme ten nejstylovější manželskej pár."

"To si piš," mrkla na mě. "A teď mi pověz – už se ti ozval René? Ohledně tý brigády."

"Ještě ne," pokrčil jsem rameny, "prý to ještě musí domluvit s vedením. Ale doufám, že to vyjde."

"Nedivím se, pokud bys mohl mít brigádu u něj v bance, byla by to paráda. Sice taky ohromná nuda, ale měl bys klid."

"To přesně chci. Skládat nějaký dokumenty nebude taková hrůza. A nikdo mě nebude hlídat, René počítá s tím, že si tam budu dělat i úkoly a tak. Takže teď už jen stačí, aby mu to šéf schválil, a můžu nastoupit."

Sice chvilku trvalo, než jsem svého drahého bratrance přesvědčil, aby se za mě přimluvil u vedení, ale jakožto vedoucí pobočky měl poměrně velké slovo, takže jsem doufal, že můj plán opravdu vyjde. Už jsem se viděl někde vzadu v kanceláři, jak organizuju dokumenty, dělám si úkoly a ideálně se i flákám. To vše samozřejmě za peníze.

Ne že by práce v kině byla tak špatná, to vůbec ne, ale už jsem měl všech těch lidí zkrátka po krk a nedokázal jsem se smířit s tím, že má nejoblíbenější slaná pochoutka, popcorn, se mi tak znechutila, že už jsem ji nemohl ani cítit. A navíc jsem potřeboval něco klidnějšího, jelikož výuka začínala být náročnější a náročnější. Sotva jsem nastoupil do druhého ročníku oboru překladatelství a už jsem měl úkolů nad hlavu. Nutně jsem potřeboval práci, kde bych zabil dvě mouchy jednou ranou, abych úkoly nemusel dělat po nocích.

S Ninou jsem se rozloučil, až když se venku setmělo, a naskočil jsem do přijíždějící tramvaje. V polovině října bylo počasí ještě příjemné, tedy až na ty časté deště, které mě zásadně přepadaly ve chvílích, kdy jsem na ně nebyl absolutně připravený. Což bylo v podstatě pokaždé.

A stejně tak to bylo i tentokrát.

Jen co jsem vystoupil z tramvaje a vydal se setmělou ulicí se sluchátky zastrčenými v uších, cítil jsem, jak na mé zrzavé vlasy začínají dopadat kapky deště. Do nosu mě praštila vůně čisté vody a listí, v další chvíli ale zafoukal silný vítr, tak agresivní, až jsem musel ukročit stranou. A hned na to se spustil takový liják, že jsem dospěl k závěru, že nemá ani cenu běžet. Během několika vteřin jsem měl tenisky úplně promáčené, až mi v nich čvachtalo, košile se mi lepila na kůži stejně jako prameny vlasů na čelo.

Zabočil jsem za roh – ještě jedna blbá ulice a budu doma.

Jen co jsem konečně odemkl a vklouzl dovnitř, prsty jsem si prohrábl mokré vlasy, až se mi přilepily na temeni hlavy a voda z nich mi stékala za krk. Otřásl jsem se, jak mi z toho naskočila husí kůže, a rychle jsem zamířil k výtahu.

S drkotajícími zuby jsem odemkl dveře, ani jsem nepozdravil, a po špičkách, jako by to snad mělo zabránit kapání vody na podlahu, jsem se přesunul do svého pokoje. Shodil jsem ze sebe mokré oblečení, včetně spodního prádla – fakt nechápu, jak se voda dostala až tam – a začal jsem hledat župan, do kterého bych se mohl zabalit.

"Ahoj, zlato, ty už jsi – "

"Ježiš, mami!" vyjekl jsem a schoval se za dveře otevřené skříně. "Můžeš počkat, než se oblíknu?"

"Jsem tvoje matka," protočila oči a zavrtěla nade mnou hlavou, "porodila jsem tě a vím, jak vypadáš, proboha. Přede mnou se nemusíš stydět."

"Soukromí, mami, no tak! Je mi dvacet, fakt by ses mohla naučit klepat," odvětil jsem, zatímco jsem se hrabal ve skříni, stále úzkostlivě skrytý za dveřmi, a hledal svůj huňatý šedý župan.

"No fajn, tak já teda jdu," řekla naoko ublíženě a začala za sebou přivírat dveře.

"Počkej, mami – neviděla jsi můj župan?"

"Na pračce v koupelně, kde jsi ho ráno nechal, pane je-mi-dvacet."

"Tohle se nepočítá, nacházení ztracenýho oblečení a ovladačů se nikdy nepočítá, to je prostě nějaká černá magie, kterou ovládají všechny mámy."

"Jistě," uchechtla se. „Tak se přijď najíst, jo?"

"A donesla bys mi ten župan?"

"Ne."

"Prosím!"

"Dones si ho sám, alespoň se naučíš nenechávat věci poházené po bytě."

"Pěkně prosím!"

"Umyješ po večeři nádobí."

"Máme myčku," namítl jsem.

"Naskládáš nádobí do myčky a potom ho uklidíš," opravila se.

"To je vydírání."

"To je vyjednávání, Eriku. Máš pět vteřin na rozmyšlenou."

Zoufale jsem přešlápl na místě a poté jsem si poraženě povzdechl: "Fajn, udělám po večeři nádobí." Cokoliv, jen abych celý mokrý nemusel na chodbu, kde byla největší zima z celého bytu. Potřeboval jsem svůj župan, hned.

"Tak tady ho máš," hodila ho po mně, když se s ním za pár vteřin vrátila.

"Dík," chňapl jsem po něm a rychlostí blesku se do něj zabalil. Úlevně jsem se zatetelil, přešel kolem svého gauče, až jsem se svalil na postel a zavřel oči.

"Večeře je za deset minut," uslyšel jsem ještě, než se zavřely dveře. Přetočil jsem se na bok a přetáhl přes sebe peřinu, abych se zahřál ještě rychleji. Asi bych v posteli zůstal ještě dlouho, dokud by mě mamka nepřišla násilně vytáhnout, ale mou pozornost upoutalo cinknutí telefonu oznamující příchozí SMS. Takže ačkoliv se mi extrémně nechtělo, zvědavost mi nedala, a když jsem vylezl z postele, vytáhl jsem z kapsy mokrých džínů telefon.

'Dobrá zpráva! To místo je tvoje!'