Oliver ✔️

3. kapitola - První dojem

"Třeba to nebude tak hrozný," drkla do mě Nina povzbudivě ramenem.

"Zkoušel jsem ho dohledávat na Instagramu, tam není vůbec. A na Facebooku jsem sice dva účty s jeho jménem našel, ale ani jeden z nich neměl profilovku, ze které by se dalo vyčíst, že se jedná o osmadvacetiletého kluka. Vlastně jsem si dost jistý, že jeden z nich byl nějaký důchodce, co už měl vnoučata. Vzhledem k tomu, že měl veřejný profil, sdílel fotky malých dětí s děsně sentimentálními popisky a takový ty řetězáky, co jsme si posílali, když nám bylo deset."

"A proč na tom vlastně tak záleží? Třeba bude v pohodě. A navíc je to jen brigáda, když bude nejhůř, můžeš ze dne na den skončit."

"Víš, jak hrozně moc nemám rád změny," povzdechl jsem si a opřel se o zadní opěrku gauče. Nina si přehodila své dlouhé tmavě hnědé vlasy přes rameno a zapřela se o zadní opěrku loktem.

"Já vím," přitakala, "jen říkám, že v tomhle případě fakt o nic nejde. Zítra ho poznáš a uvidíš. A já myslím, že bude fajn, máš na dobrý lidi štěstí."

"Já ti nevím," zavrtěl jsem hlavou. "Každopádně... co to tvé tinderové rande? Jak že se jmenoval?"

"Jmenoval se Simon a vůbec o tom nemluv! Nejpříšernější rande mého života, proč si to dělám, fakt to nechápu."

"Na fotce vypadal sympaticky."

"Já vím. A on byl fakt pěknej! Ale to bylo tak jediný, v hlavě měl prázdno, nebo maximálně tak piliny. A když došlo na výměnu politických názorů, sebrala jsem se a odešla."

"Tak to ale muselo bejt fakt zlý, protože ty jsi vůči názorům ostatních hodně tolerantní," podivil jsem se.

"Jakoby to, že volí SPD... dejme tomu, asi bych to přežila. Ale on všechny ty názory fakt sdílí. A víš, že na homofobní kydy jsem kvůli tobě obzvlášť háklivá. Takže může být rád, že neskončil s vínem chrstnutým do ksichtu," vyštěkla rozlíceně, jak ji jen samotná vzpomínka evidentně rozpálila do běla.

"Nechce se mi věřit, že někdo takový našeho věku fakt existuje. Já měl pocit, že naše generace už má trošku větší přehled a je otevřenější."

"Já taky doufám, že to byla jen děsivě tupá výjimka. Víš, ono nešlo jen o politiku. Ale ten frajer mi prostě řekl, že holky by neměly studovat technický obory, že na to nemají. Chápeš to? Ty vole, jsme ve 21. století, ne ve středověku."

"Už asi nechci slyšet víc, doufám, že se to nebude množit."

"To si piš, že bude, co jinýho má asi takovej člověk na práci," protočila oči, "vyhlídky na kariérní vzestup mizerný... jediná šance je, že stejným způsobem, jakým odpudil mě, odradí každou další holku a nebude se mít jak množit."

"Doufejme," uchechtl jsem se. "Tohle je totiž fakt smutný. Doufám, že ten novej šéf nebude stejnej kretén."

Byl jsem z něj zatraceně nervózní, takže jsem další ráno dokonce ani nepřišel klasicky v jedenáct, nýbrž už před devátou.

"Čau, jsi tu brzo," pozdravil mě René, který se právě převlékal v šatně. "Chceš udělat dobrý dojem?"

"To asi ani ne," pokrčil jsem rameny, "ale jsem na něj zvědavej."

"Měl by každou chvilku dorazit."

Nad těmi slovy se mi nepříjemně zhoupl žaludek. Ačkoliv jsem sám sobě neustále opakoval Niny slova, že o nic nejde, vůbec to nepomáhalo. A ve chvíli, kdy se otevřely vstupní dveře, se mi začaly nepříjemně potot dlaně. Slyšel jsem z chodby tlumený hlas Reného a sám jsem si alespoň otevřel šanon se smlouvami, aby to vypadalo, že něco dělám.