Oliver ✔️

5. kapitola - S alkoholem v krvi

Když jsem dorazil do klubu, René už byl rozvalený na jednom z gaučů. Vedle něj seděla Elen, malá roztomilá blondýnka, která ale dokázala být pořádně rázná, jelikož s Reném to občas ani jinak nešlo.

"Ahoj, Eriku," zamávala na mě a poklepala na místo vedle sebe z druhé strany.

"Ahoj," zazubil jsem se na ni a dal jí pusu na tvář. V tu chvíli se zrovna od baru vracel Sebastián i s tácem plným panáků a spokojeným úsměvem na tváři.

"Tak ses stavil!" zahulákal na mě. "To je bezva."

"No jasně, tohle jsem si nemohl nechat ujít," zazubil jsem se na něj.

Jak postupně přicházelo více lidí, panáků přibývalo, na stole se začínaly objevoval maxi verze různých koktejlů s minimálně dvaceti extrémně dlouhými brčky, a aniž bych se nějak musel snažit, poměrně rychle jsem se začínal cítit příjemně uvolněně.

A jako na zavolanou, když jsem si začal ten večer opravdu užívat, místa naproti nám obsadil Oliver a další mladý muž se ženou. Jako by mi mojito v tu chvíli zkyslo v puse.

Otočil jsem se na Reného, který zapáleně diskutoval s dalšími kolegy, takže pomoc jsem u něj v tu chvíli hledat nemohl. Otočil jsem se zpět na nežádoucího vetřelce naproti sobě a setkal jsem se s pohledem jeho světle modrých očí, i v tlumeném světle tak pronikavých, až jsem se ošil na místě.

"Ahoj," pozdravil mě s lehkým pokývnutím hlavy.

"Ahoj," dostal jsem ze sebe nakřáplým hlasem a rychle si odkašlal. Poté jsem sklopil pohled k plastovému džbánu mojita a začal jsem znovu pít, dokud mi v žaludku doslova nežbluňkalo. Ani nevím, proč jsem se tomu očnímu kontaktu tak moc vyhýbal. Znervózňoval mě, to ano, v určitých chvílích mě přímo šíleně štval, ale to nemohlo být hlavním důvodem. Jako bych se ho bál. A jen myšlenka na to, že bych byl vůči někomu takovému tak slabý, mě doháněla k nepříčetnosti.

A taky mě hrozně štvalo, kolik mé pozornosti k sobě lákal, ač jen té negativní.

Zvedl jsem se a zatočila se se mnou celá místnost. Odpotácel jsem se od stolu směrem k toaletám, proklouzl jsem úzkou chodbičkou kolem líbajícího se páru a zapadl jsem na pánské záchody. Zapřel jsem se dlaněmi o masivní kamenné umyvadlo a zadíval se do zrcadla podsvíceného studeným fialovomodrým světlem.

Ach bože, nesnášel jsem, co se mnou dělal alkohol.

Stačil mi jen letmý pohled na ten rozvášněný pár osahávající se v temné chodbě a cítil jsem, jak se mé tělo i mysl v kombinaci s alkoholem stávají až děsivě povolnými. Najednou jsem zoufale toužil po lidském kontaktu, po doteku, což bylo něco, co jsem posledních několik měsíců úspěšně upozaďoval. Ani mi nepřipadalo, že by mé tělo strádalo. Stačilo ale jen dostatečné množství alkoholu, vhodné prostředí a všechno se mi vrátilo jako bumerang.

Pětkrát jsem si opláchl obličej studenou vodou, až jsem měl zrzavé prameny vlasů přilepené k čelu a tričko jsem měl u límce úplně mokré. Shrnul jsem si vlasy z čela dozadu, ale hned jsem se zamračil a znovu jsem si je rozcuchal, jelikož sčesané dozadu je nosil Oliver. Byl jsem si jistý, že by mě rozčilovalo mít i stejný účes.

Zavrtěl jsem hlavou a vydal se ke dveřím toalet, za kterými už hlasitě duněla hudba. Otevřel jsem a málem jsem se srazil s člověkem, který chtěl ve stejnou chvíli vejít dovnitř.

"Pardon," zamumlal jsem a vzhlédl. V tu chvíli by se ve mně krve nedořezal.

Měl jsem ty dveře otevřít prudčeji, třeba bych ho trefil do hlavy.