Zjistila jsem co miluji. Letos byla doopravdy tuhá a dlouhá zima plná nečekaných úskalí. Počas zimy nám začalo docházet seno a po smaragdové trávě nebylo ani památky. Zvířata už každým dnem očekávala příchod jara a teplých slunečních dní. Zima však stále vládla pevnou rukou a svého trůnu se odmítala vzdát. A přesto, jednou o něj přijít musela. Zamilovala jsem si ten pocit, kdy se bosá procházím po mokrých trsech trávy, po mechu a nechávám ty malé větvičky, aby mě laskaly na každém pohybu. Miluju ten pocit, že jsem svobodná. A to je to o co se celou dobu snažím, být svobodná jako pták v korunách stromů. Ale zeptá se někdo takového ptáka, jestli je svobodný? Nezeptá... možná nad tím taky denno denně přemýšlí, tak jako já. Taky si říká, že by chtěl žít možná úplně někde jinde a zároveň si neumí představit život bez svých blízkých. Možná taky nemá sebemenšího ponětí jestli to co dělá, dělá správně. Možná neví co se má a co se nemá. Možná se posledních pár týdnů strachoval, že jaro letos nepřijde. Musel se starat o jídlo o příbytek...Jsou na něj možná kladeny stejné nároky jako na nás. Uživit rodinu, splodit potomstvo, jíst, spát, narodit se, zemřít. Dokáží to? Tuhle otázku má možná také stále před očima. Dokážu to? A on to dokáže, protože jinak by to znamenalo, že neví co dál, zůstal by na jednom místě a nikam se neposunul. A když zpívá ty krásné písně, písně o pravdách, které jsme zapomněli. Nebo je jen zanecháváme hluboko ve své paměti. Třeba právě v tuhle chvíli se svobodný a právě v tuhle chvíli přeletí z jednoho stromu na druhý a všimne si dívky procházející lesem, poslouchající jeho nádherný zpěv a toužící po křídlech svobody.
I já vtipálek, pochybuju, že bych ho tak moc zaujala
