Jsem si vědoma toho, že nejsem jediná, kdo má plnou hlavu nápadů a lásky právě v těchto večerních hodinách.
Náš mozek je evidentně nejaktivnější v době, kdy by měl spát. A taky proč ne, chceme být nerušeni a rušíme se samotní.
Když jsem byla malá, tak mi máma pořád opakovala jak mě miluje, táta si dělal srandu z postav, které žily na stránkách mých dětských knížek, babička mě pořád nutila jíst maso a děda mi počítal kostičky. Byla to naše tradice, vždy před spaním mi kontroloval, jestli jsem nějakou kůstku neztratila počas dne stráveného v objetí větru a vášně. Vášně ze života. Byla jsem malá a když si na sebe tak vzpomenu, tak vlastně neskutečně nevinná. Milovala jsem svůj život a nedovedla jsem si to představit jinak.
A víte co? Ono se toho zase tolik nezměnilo.
V poslední době hodně přemýšlím o tom, jaké to bude, až budu jednou já říkat svému malému diblíkovi, že ho miluju a budu ho peskovat za špatné známky ve škole, že si neuklidil pokoj, že přišel domů pozdě... A začínám chápat ten strach rodičů, všechny ty jejich výtky. Je to zodpovědnost vytvořit pro tento svět silného a zároveň originálního jedince. Kde je ta hranice? Kde je rozdíl mezi tím, co nás musí naučit a co se musíme naučit sami. Některé věci v životě musíme jednoduše přijmout, kde je hranice mezi tím, kdy je to v zájmu výchovy a lásky a kdy nám to zabraňuje v rozvoji a kreativitě. Nikdy nebudu svým rodičům nic vyčítat, jelikož všechno co dělali, dělali pro mě. Momentálně 17 let žijí s tím, že ta holka možná jednou vyroste v něco, před čím jsme se ji snažili uchránit. Že možná nebude schopna přežít v tom velkém okolním světě. Že ji možná zlomí.
Každý den mi moje máma řekne, že mě miluje a já se pořád cítím jako její malá holčička, která není připravená pro ten velký okolní svět. Která má pocit, že se v něm za chvíli utopí. Jenže ona řekne, že mi věří, že mě miluje takovou jaká jsem. Jsem pro ni dost dobrá.
V dnešní době se hodně lidí bojí říci své city, své bolesti... Jsou neosobní.
Představte si svůj život bez citů.
Máte to?
Já ne... protože to není možné...je to jako vyprahlá poušť kde není ani jediný kaktus... Jen ten osten infekcí napadeného prstu na tvé levé dolní končetině.
Až budu jednou máma, tak svému dítěti nezapomenu každý den říkat, že ho miluji... Z celého svého srdce...
