Moje malé tajemství

31. kapitola

„Co příští týden?" zeptala se mě Adéla během našeho hovoru. Snažily jsme se domluvit nějaký náhradní termín, ale nedařilo se nám to.

„Nemyslím si, že budu stíhat..." odpověděla mi dívka a vydechla „Tak ten potom?"

„To už něco mám..."

„Tak potom?"

„Potom..." na chvilku se zamyslela, ale potom veseleji řekla „To by šlo!"

Usmála jsem se „Dobře, tak jsme domluvení!"

Další týden jsem toho opravdu měla hodně. Školu jsem předtím zanedbávala a teď se to docela projevilo. Věděla jsem, že mě to nemusí zajímat, byla jsem přece jen v maturitním ročníku, ale šlo mi o princip. Navíc jsem stále trávila spoustu času s Luckou.

Následující víkend Adéla neměla čas, přesně jak říkala. Ani si se mnou nepsala, což mě udělalo trochu osamělou. Vydechla jsem a vzala do ruky mobil, přemýšlejíc, co mám dělat. Všimla jsem si toho, že moje kamarádka byla online a ušklíbla jsem se „Ne, že by mi dlužila... ale tak mohla by mě zabavit, když už jsem kvůli ní zrušila rande..."

„Hej, máš čas?" odeslala jsem Lucce zprávu.

„Ahoj, mám, proč?" zareagovala.

„Pojď se mnou někam, nudím se..."

„Hmmm..." odepsala. Zamračila jsem se chystajíc se jí něco dalšího napsat, ale dívka do té doby dodala „No fajn, taky se nudím... tak se sejdeme na autobusovém nádraží za půl hodiny."

„Dobře!" odepsala jsem a začala se připravovat. Musela jsem vyrazit co nejdřív, abych to stihla na naši domluvenou dobu.

Když jsem tam došla, tak tam Lucka ještě nebyla. Vydechla jsem a podívala se na mobil. Byla jsem tam o pět minut dřív, jak jsem měla ve zvyku. Pohlédla jsem na autobusy, které vyjížděly, přijížděly, nebo pouze stály na zastávce. Všimla jsem si, že pod cedulí, kdy byl jako jeden ze zastávek napsán Pelhřimov, čekalo vozidlo na své cestující. Peníze jsem u sebe měla, stačilo jen nastoupit a jet... Ale Adéla neměla čas, a co bych tam vlastně sama dělala „Ahoj!" zaslechla jsem něčí hlas.

Rychle jsem se rozhlédla kolem, než jsem spatřila svoji kamarádku. Pousmála jsem se a zamávala ji „Jdeš pozdě!"

„Nejdu pozdě, jen ty chodíš moc brzo!"

Podívala jsem se na mobil, měla pravdu. Přišla akorát „Tak co chceš dělat?" změnila jsem rychle téma.

„Ty nic nemáš vymyšlené?" popozvedla obočí.

„Myslíš si, že když ti napíšu, že se nudím, tak budu mít něco vymyšlené?" zeptala jsem se ji se smíchem.

„No to mi mohlo dojít..." zamyslela se „Tak co chceš dělat?"

„Nechám to na tobě..."

„Máš peníze?" zeptala se mě.

Přikývla jsem „Samozřejmě, že jsem si nějaké vzala, když jsem ani nevěděla, co budeme vlastně dělat..."

„Dobře, tak půjdeme do Cityparku!" její návrh mě zarazil. Nebyla jsem zrovna fanda nákupů, ale alespoň jsem nějak mohla zabít čas. Hlavně jsem také nemusela myslet na svoji přítelkyni. Nechápala jsem svoje pocity, netušila jsem, co to se mnou je, proč mi tak moc chybí. Vydechla jsem „Děje se něco?" zeptala se mě Lucka.

S úsměvem jsem zavrtěla hlavou „Nic. Přidej do toho kroku! Jdeš hrozně pomalu!"

Obě jsme přidaly do kroku a dostaly jsme se do obchodního centra po pár minutách. Vydechla jsem dívajíc se kolem nás. Začaly jsme se procházet vnitřkem budovy a domlouvat se, kam půjdeme. Samozřejmě, že jsme byly v pár obchodech s oblečením, ale také jsem ji přemluvila do 4D kina.

Zrovna jsme šly do kavárny, abychom si mohly na chvilku odpočinout. Když v tu jsem si všimnula dvou dívek držící se za ruce. Chvilku jsem na ně hleděla, představovala jsme si, jak s Adélou jdu po obchodním centru v Jihlavě, přitom ji držím za paži a směju se, jsem šťastná.

Z mých představ mě probudily známé hlasy „Říkala jsem ti, že je to lesba..." šeptala jedna spolužačka, ani jsem nevěděla, že tady byl někdo z naší třídy.

„Mělas pravdu... fakt nechutný..." pokračovala jiná dívka.

Cítila jsem náhlou bolest v hrudníku. Proč něco takového říkají, proč je špatné být holka a přitom milovat holku? Dala jsem ruce v pěst „Klid..." řekla tiše moje kamarádka „Nevšímej si jich..." měla pravdu. Bylo zbytečné se jimi zabývat, natož řešit, jaké blbosti říkaly. Ale přesto... mě to ničilo, něco takového slyšet mě trápilo, i když to nebylo přímo myšlené na mě „Vzpamatuj se..." trochu se mnou zatřásla.

Zalapala jsem po dechu, jako kdybych předtím nemohla dýchat „Promiň, promiň..." vydala jsem ze sebe. Rychle jsem šla pryč od mých spolužaček a od těch dvou statečných milenek.

„Niky?" zaslechla jsem Lucčin hlas, ale nezastavovala jsem se, dokud jsem se nedostala na druhou stranu obchodního centra „Co se děje?"

Zavrtěla jsem hlavou „Já nevím..." pohlédla jsem do země. Na chvilku jsem zvedla oči a pohlédla kamarádce do očí „Promiň..." pošeptala jsem.

„To nic," řekla s úsměvem „Hele můžeme jít někam mimo Citypark... co ty na to?"

„To zní dobře..." kývla jsem a spolu jsme došly do jedné kavárny, která byla vcelku blízko. Sedly jsme si k volnému stolu a objednaly si něco k pití.

„Je ti líp?" zeptala se mě Lucka.

Polknula jsem a až po nějaké chvilce jsem teprve odpověděla „Ano..."

„Co se stalo?"

„No já..." vydechla jsem a chytila si obličej „Nevím, co to do mě najednou vjelo... proč... proč mě to tak zničilo..." měla jsem pocit, že každou chvíli začnu brečet. Zhluboka jsem dýchala snažíc se zastavit slzy.

„To nic... jsou blbý, nevšímej si jich..." vydechla „hele, nejspíš tě trápí to, co řekly o těch dvou dívkách... a jako chápu, že tě to dělá nejistou, protože... jsi jako ony," poslední tři slova řekla potichu, následně pokračovala „nemusíš se bát toho, že miluješ, koho miluješ. Ať si to řeší, když nemají, co jiného na práci. Ale pamatuj si jednu důležitou věc, jsi teď ve tvém vztahu šťastná ne? Šťastnější než předtím..." usmála se.

Přikývla jsem a pošeptala jsem „Ano, Adéla je dokonalá..."

„No vidíš! Tak koho zajímají názory těch blbých holek? Hele ber to takhle... za pár měsíců ty holky ani neuvidíš!"

Tiše jsem se zasmála „Máš pravdu. Díky..." její slova mě dost uklidnila. Následně jsme se začaly raději bavit o něčem jiném.