Destructive Storm [CZ] ✓

18. | Čas se posunout dále

Všichni jsme seděli u plápolajícího ohně a snažili se v tenhle chladný podvečer alespoň trochu zahřát. Třela jsem si ruce o sebe a s hlavou opřenou o Ryanovu hruď jsem se jím nechala objímat, čím mi bylo o poznání větší teplo. Ačkoli mi bylo chladno, cítila jsem se nesmírně šťastná. Neuvědomovala jsem si totiž, jak zoufale moc mi tato skupina přirostla k srdci. Jakmile jsem se od nich totiž ocitla oddělená, přišlo mi, jako bych ztratila kus sebe. Jakoby mi chyběla část mé duše a mého srdce. Zrovna v tuhle chvíli jsem věděla, že jestli se ještě jednou ocitnu od těchto lidí v oddělení, znovu si svou cestu k nim nenajdu. Rozpadla bych se jako domeček z karet.

„Jsi v pořádku?" zaslechla jsem Ryanův tichý hlas a slabě přikývla.

„Jo, jen jsem hrozně unavená," odvětila jsem a nechala se jím pohladit po vlasech. „V posledních dnech jsem toho moc nenaspala a celé dny strávila na cestách, takže si asi umíš představit, jak se teď cítím."

„Vlastně si to ani nedovedu představit," zašeptal, „protože já bych něco takového asi stěží dokázal. Obdivuju tě za to, Kat. Nemusíš mi ani říkat, co se ti v posledních pár dnech stalo, abych věděl, že sis musela projít peklem."

„Ryane," vydechla jsem a cítila, jak se mi slzy derou do očí, „potřebuju si s tebou v soukromí promluvit. Myslíš, že by sis na mě našel trochu času?"

„Jasně," odvětil a zvedl se na nohy, „pojď se mnou," řekl a natáhl ke mně ruku, kterou jsem bez sebemenšího zaváhání přijala a nechala se jím vytáhnout na nohy.

Ryan a já jsme se přesunuli k zaparkovaným autům na pokraji lesa a já se posadila na jeho kapotu, abych si udělala pohodlí, jelikož mě šíleným způsobem bolely nohy. Vlastně jsem nevěděla, co jsem se právě Ryanovi chystala říct. Za posledních pár dní se udála nejedna situace, které Ryan nebyl svědkem. A ne na všechny tyhle věci jsem byla stoprocentně pyšná. Sice jsem se v tomhle procesu stala značně silnější a našla jsem v sobě naději, někdy jsem se na sebe ani nemohla podívat.

„Kat," chytl mě za ruku Ryan a já se váhavě podívala do jeho očí, ve kterých jsem viděla tolik starosti, „ať už se mi chystáš říct cokoli, můžeš to udělat. Vím, že pár uplynulých dní pro tebe musely být příšerné, ale už je to dávno pryč. My dva se už nikdy nerozdělíme, rozumíš tomu?"

„Jo," přitakala jsem, „ale já jsem udělala něco, na co nejsem vůbec pyšná. Nemůžu poklidně spát, protože pokaždé, když zavřu oči, tak vidím muže, kterého jsem připravila o život," vydechla jsem se slzami v očích a ucítila, jak se mi rozrušením začaly třást ruce. „Někoho jsem zabila, Ryane, a nejsem si jistá, jestli schopná s něčím takovým žít."

„Hej," zašeptal se a přitáhl si mě k sobě do objetí, „za normálních okolností bych tvé rozrušení jistě pochopil, ale ty se nemusíš cítit vinná. Udělala jsi, co jsi musela, abys přežila."

„To sice jo, ale nebylo to správné. Byl to člověk jako já a já neváhala a prostě mu podřízla hrdlo," špitla jsem. Cítila jsem se jako bych se ocitla na pokraji zhroucení.

„I já jsem za posledních pár dní musel udělat těžká rozhodnutí," řekl Ryan, aniž by navázal na můj dřívější proslov a sedl si vedle mě. „Člověk se někdy ocitne v situaci, kdy prostě nemá na výběr a musí učinit to nejlepší rozhodnutí, i když někdy bývá právě to nejbolestivější."

„Já vím," zašeptala jsem.

„Jedno z nejtěžších rozhodnutí bylo opustit jediné místo, kde jsme se cítili bezpečně. Nikdy bych si neuměl představit, že budu v pozici, kdy bude rozhodnutí záviset jenom na mé maličkosti. Tvůj bratr byl tvou nepřítomností zničený a nesouhlasil s tím, že bychom měli odejít z jediného místa, které jsi znala. Tvrdil, že jestli jsi naživu, vrátíš se domů."