Destiny

× Chapter 4 ×

„Jak to sakra myslíte?!“ vytryskla jsem z lenošky a začala nervózně pendlovat sem a tam.
„V tom je ten den tvých narozenin nejzrádnější. Pokud budeš v přesný čas svého narození, na den svých narozenin v Algaru, nepřeměníš se na světlo, ale na stín,“ zvážněla Rebekah, až mi naháněla husí kůži. „Chápu, že je to strašně těžké tomu uvěřit, když jsi se do tohohle světa nenarodila přímo, ale jeden z tvých rodičů musel být stínem nebo světlem. Máš proces přeměny, protože jsi speciální! Nevíme přesně proč, ale prostě jsi, ber to tak.“
„A co mám teď jako dělat? Stále jsem nepochopila svůj úkol,“ sesypala jsem se zpět na lenošku.

„Do té doby než dosáhneš svých 18. narozenin, což je mimochodem přesně za měsíc, budeš tu v Obériu, v bezpečí. Nate tě za ten měsíc vycvičí na boj se stíny. My samy nevíme tvůj úkol, na ten přijdeš sama, až bude čas. Cítím v tobě vzrůstat neskonatelnou moc Angelino, zůstaň v bezpečí, za žádnou cenu nevěř nikomu cizímu. Algar se tě bude chtít za každou cenu zmocnit, aby eso dostali na svou stranu, ale to nesmíme dovolit,“ vstala. „To pro dnešek ode mě stačí, myslím, že jsem ti řekla dost informací na to, abys je mohla jít teď v klidu vstřebat, Clarie ti ukáže tvé ubytování.“ Do místnosti přišla další, avšak jiná blondýnka v černém kostýmku a už si mě přebírala. Copak tu jsou samé blondýnky?
„Ahoj, já jsem Clarie a tohle je tvé ubytování tu v Obériu, tak doufám, že se ti tu u nás bude líbit,“ otevřela mi dveře do obrovského apartmánu, za který by se nestyděl kde jaký luxusní hotel. Hned na to odešla.

Pod mýma nohama se všude rozprostíral huňatý starorůžový koberec. Konečně žádná bílá, na tu už jsem tu byla, za tu kratičkou dobu, alergická. Vyzula jsem si tenisky a zabořila chodidla do toho neskutečně hebounkého, příjemného, luxusního koberce. Vlevo byla kratičká žulová kuchyňská linka, vedle ní sporák a šedivá lednice. Nad tím vším set skříněk. Víc mě ale zaujal obývací pokoj, který nebyl nijak od kuchyňky oddělený. Naproti mě na zdi hrdě visela obrovská plazma televize a hned pod ní velikánská pohovka, znovu sladěná do starorůžové, od sebe je odděloval luxusní skleněný konferenční stolek.

Hned jsem utíkala a pohovku skočila. Zabořila jsem se do sametových potahů měkounké pohovky. Na chvíli jsem zapomněla na vše co se v posledním dnu odehrálo a užívala si tohohle luxusu, vždyť to bylo pohodlnější, než moje vlastní postel! Dál za pohovkou vpravo byli dveře, předpokládala jsem do koupelny.
„Cože?“ otevřela jsem ústa, když jsem se ohlédla dál na vyvýšený plácek vlevo. Okamžitě jsem slezla z pohovky a pomalými kroky se přesouvala k třem malým schůdkům vedoucí k té nejhonosnější posteli s nebesy, jakou jsem kdy viděla.

Jemně jsem našlapovala na schůdky. Okolo postele jsem se pohybovala až neslyšně. Vztáhla jsem ruku k polštáři na levé straně a jemně ho přejela konečky prstů. Ty mě krátce zastudily při dotyku černého saténu, ve kterém byl polštář povlečený. Mé prsty pokračovali od polštáře, přes saténovou přikrývku na pravou stranu postele. Černá barva saténu na polštářích i přikrývce úplně rozbíjela tu jemnou starorůžovou v obýváku. Tam se mé prsty přenesly ke zlatým nebesům, padajícím přes celou postel. Zdálo se mi, jako bych byla v pohádce.

„Je to nádhera, že?“ ozvalo se ode dveří. S leknutím jsem nadskočila a on se jen zasmál.

„Nate, copak nevíš, že se klepe?“ zasmála jsem se s ním. „Je to přímo úžasné, tak noblesní, až dech-beroucí.“ Přejela jsem s přes vypracované tmavé dřevo, rámující postel.

„Půjdeš se semnou projít do parku?“ navrhl Nate. S kývnutím jsem souhlasila.

„S tréningem začneme zítra,“ řekl, když jsme si sedli na lavičku.

„Stále se mi tomu nechce uvěřit,“ hrála jsem si s kamínkem v ruce.
„Prošel jsem si proměnou stejně jako ty, Angie,“ podíval se mi hluboko do očí. „S tréningem začneme hned zítra ráno.“
S potutelným úšklebkem na tváři jsem se zvedla z lavičky. Udělala jsem pár kroků před lavičku na trávu a začala předvádět karate kousky. Tedy spíš to vypadalo jako boj se svým tělem. Nate se smál na plné kolo.
„Myslím, že jsem se pro boj se stíny přímo narodila,“ vydechovala jsem za rytmu pěstí do vzduchu.

„Tak s takovouhle nepochodíš ani u obyčejného zloděje,“ zvedl se Nate se smíchem a přistoupil ke mně. Jednou rukou mě chytl zezadu za krk a druhou mi položil na břicho. Nevím proč, ale vyvolalo to ve mně příjemné šimrání v břiše. Ale i na něm bylo znát lehké pobláznění.

 „Musíš soustředit sílu tady, a takhle,“ odkašlal si a naznačil mi jeden výpad a sedl si zase na lavičku.
„Takhle?“ předvedla jsem ten chvat znovu, bez jeho pomoci. Nate jen přikývl. Zaradovala jsem se jako malé dítě a opakovala chvat dokola.
„Dobrou noc, Angelino,“ rozloučil se semnou u mých dveří.
„Děkuji za dnešní zpestření dne, za dovysvětlení této vaší říše a ještě jednou děkuji za včerejšek,“ postavila jsem se na špičky a dala mu sladkou pusu na tvář. „Dobrou, Nathanieli.“
Nathaniel na chvilku vykolejil, ale pak mi odhalil svůj zářivý úsměv a odešel do svého pokoje, přímo naproti mému. Zavřela jsem dveře a zalezla do koupelny. Svlékla si oblečení a vlezla do sprchy. Kapky horké vody dopadaly na mou kůži a zbavovaly ji veškeré nečistoty. Také ze mě vyplavovaly veškerý stres, který se mi usadil v hlavě.
Po sprše jsem si ještě zašla k lékařce, aby mi vydezinfikovala všechny rány. Úplně jsem na to zapomněla. Poté jsem s těžkými víčky ulehla do bezesného spánku.