Zpovědi [Stray Kids]

Zpovědi

Držel telefon v rukou, když za doprovodu neosobního vyzváněcího tónu ožil k životu.

Hvězdy se v tichém výsměchu třpytily na obloze v obrazcích, jimž nerozuměl. Jediná pouliční lampa za oknem problikávala do tmy; její svit střídavě utichal a znovu nabíral na síle – jako tonoucí v marném pokusu o ještě jeden poslední nádech; zbloudilý výkřik do nekonečna noci.

Wujinův stisk samovolně zesílil, když si přečetl jméno volajícího. Zlá předtucha se vplížila za něho, těsně mimo dosah, aby ji ze sebe nemohl chlapec setřást. Sklouzl pohledem od telefonního čísla ke spodní části obrazovky, kde už na něj čekala dvě barevná tlačítka – bezpečí zapření a sůl do ran, v jasných odstínech červené a zelené. Hlubokým nádechem nasál vzduch do plic a stisknul to, které hovor přijalo.

„Chane," pozdravil, hlas prostý všech emocí.

„Zvedl jsi to."

Nezněl ani trošku překvapeně – nezněl ani nijak jinak – řekl to jako prostý fakt. Wujin napůl očekával, že uslyší... co přesně? Zklamání? Zášť? Radost, že jej zase slyší? Chan mu nenabídl nic z toho, neposkytl mu žádné vodítko.

„Jak..." zadrhl se. „Jak se máš?"

„Fajn."

„Fajn," opakoval po něm tupě Wujin. Levým okem mu zaškubal tik, jak musel odolávat nutkání hystericky se rozesmát nad absurditou celé té situace.

„A ty?" přerušil Chan trapné ticho vyplňující prázdná místa, jež v jejich pochroumaném vztahu zůstala. „Taky fajn?"

„Jo," přisvědčil poněkud přiškrceným hlasem. Smích ho dočista přešel. „Taky fajn."

Těch několik hvězd na obloze – ty utápějící se v nejsilnějším žáru – zastínily pásy šedých mračen.

„Poslyš," začal Chan, ale tentokrát to bylo jiné. Nehovořili spolu už celé měsíce – idolův kalendář by byl plný, i kdyby měl mít den osmačtyřicet hodin namísto dvaceti čtyř, a Wujin nemluvil s nikým, dokud to nebylo naprosto nutné. Ale přestože tomu bylo už dávno, co je z Chanových úst slyšel naposledy, s jistotou rozeznal rozpaky svého druha.

Zavřel oči, jako by jej snad tma mohla ochránit, v očekávání toho, co muselo nevyhnutelně následovat. Když však Chan opět promluvil, řekl něco, co Wujin neočekával ani v nejdivočejších představách.

„Dnes jsme měli, hm, fanmeeting. Online," vysvětloval.

Byt se ponořil do neprostupné černi, když světlo na ulici s definitivní platností zablikalo naposledy. Těžké, deštěm nasáklé mraky kousek po kousku ukradly Wujinovi noční oblohu. Stahovaly se nad ním jako smyčka, z níž nebylo úniku; stále níž a níž, hrozily ho pod tou hroznou masou uvěznit a rozdrtit.

„To je pěkné," donutil se říct po krátkém zaváhání. „Bavil ses?"

„Však to znáš, jaké to bývá."

Až příliš dobře.

„Ptali se... ach, vydrž moment," požádal ho Chan, než se jeho hlas rozplynul v neurčitý šum. Z telefonu se ozvalo šustění a praskání, jak leader ruku s telefonem přemístil od ucha nejspíš k rameni. S někým hovořil – bohužel nebyl s to rozeznat slova, ani který z chlapců je vyrušil.

Než stihl vůbec začít uvažovat, kdo by to mohl být, ozvalo se ze sluchátka tlumené: „S Wujinem," a krátce na to, už naprosto jasně: „Jeongin ti přeje dobrou noc."

„Dobrou noc," odvětil ze zvyku.

Počkal, než Chan jeho slova přetlumočí a sám se rozloučí s nejmladším členem skupiny.