Před pár dny jsem dočetla dílo jednoho ze světových géniů...Oscar Wilde jméno jeho zní. On a jeho Dorian Gray mne naprosto uchvátili. Knihu jsem přečetla snad jedním dechem a ačkoliv je to jedno z nejvíce arogantních děl jaké jsem kdy četla, bylo tam tolik myšlenek a tolik pravdivé fikce, kterou zažíváme každým dnem... že jsem ani nemohla uvěřit svým vlastním očím.
Tématem této knihy je krása...Co si o ní myslím? Co si o ní myslíte vy? Co si o ní myslí ta paní, kterou jste dneska při cestě pro rohlíky potkali... Myslím, že každý ji vnímáme jinak a ne každý ji dokážeme ocenit tak moc, jak si to zaslouží. Dnešní svět nás učí, že se nemáme dívat na vnější krásu, ale na vnitřní...na sílu charakteru, smysl pro humor, inteligenci, vcítění. Ano tyto věci jsou důležité, ale rozhodně nejsou jediné. Proto v tomto krátkém úryvku mých myšlenek nechci probírat charakter a vnitřní krásu, ale naopak tu vnější. Protože za to stojí.
Jsem žena a miluji ženské tělo, jeho linie a krásu. Oči, které mě dokáží propalovat pohledem tak moc, že nedokážu myslet na nic jiného než zřejmou skutečnost, že se od nich nechci nikdy odtrhnout. Rty, vlasy, klíční kost, od ramene až po konečky prstů, boky...To vše jsou věci, které mě rozžhaví doběla a toto vskutku není myšleno pouze eroticky. Krása je něco, bez čeho by náš svět byl černobílý, tak stejně jako bez lásky. Krása, láska, spontánnost, to jsou tři zásady mého života. Být nejkrajnější, nejmilovanější a nejšílenější verze sebe samé. Když jdete po ulici, první co vás na protějšku okouzlí není božský charakter... Ale ty dlouhé vlasy, ušní lalůčky, nebo cokoliv, co váš mozek zanalizuje jakožto atraktivní. Proto nepodceňujte krásu vnějšku, není důležitější než vnitřní krása, ale nesmí se na ni zapomínat. Protože ona si zaslouží být viděna, opěvována a šíleně milována.
Jakožto vsuvka... Nikdy jsem neviděla přirozeně škaredého člověka...
