Moje malé tajemství

33. kapitola

Unaveně jsem ležela na lavici přemýšlejíc nad tím, co se stalo u Adély. Chtělo se mi z toho znova brečet, jak jsem mohla dopustit, aby se něco takového stalo? „Co děláš?" zeptala se mě Lucka dívajíc se na mě.

„Lituju všech svých životních rozhodnutí..." zodpověděla jsem.

„Něco s Adélou? Znova tě zranila?!"

„Ne... ale já asi zranila ji..." vydechla jsem.

„Co se stalo?"

„No... dostala jsem záchvat paniky, když... nějaký kluci nás viděli držet se za ruce a udělali si z toho legraci..."

„Neboj se... určitě si to tak špatně nevzala..."

„Ale dokážeš si představit, že by někdo dostal panický záchvat, protože se vám smáli nějací blbci, že se máte rádi?" opřela jsem si hlavu o ruku „Musím s tím něco udělat... nemůžu tohle přece dělat věčně... ubližuju ji i sobě..." stekla mi slza „Nechci ji ubližovat..."

Lucka rychle z tašky vyndala kapesníky a jeden mi podala „Co takhle, kdybychom s tím začali spolu něco dělat?"

„A co s tím chceš dělat?! Kdybych se toho mohla nějak zbavit, tak bych to udělala už dávno!" zareagovala jsem naštvaně. Chvilku bylo mezi námi ticho, a když jsem konečně pohlédla Lucce do tváře, tak vypadala trochu překvapeně „Promiň... jen jsem na sebe naštvaná..." vydechla jsem a odvrátila od ní obličej.

„To nic... ale nevzdávej to... spolu něco vymyslíme..."

„Ale co když to se mnou vzdá ona? Co když bude až moc pozdě?"

Zjevně ji to zarazilo „Proč by to s tebou vzdávala?" na to jsem raději neodpověděla. Místo toho jsem se snažila změnit téma a zapomenout na všechno, co se stalo, nebo na to alespoň nemyslet.

Blížilo se nám výročí. Celou dobu jsem si psala se svojí přítelkyní, a přitom jsem se s Luckou snažila vymyslet, jak se zbavit mých problémů.

„Nechceš se mnou jít koupit dárek pro Adélu k našemu výročí?" napsala jsem kamarádce.

„Zní skvěle!" rychle mi odepsala a dále jsme se domluvily, kdy a kde se sejdeme další den.

Na místo setkání jsem tentokrát přišla o trochu později než Lucka vzhledem k tomu, že jsem se předtím ještě v rychlosti prohlížela internet hledajíc dokonalý dárek. Chtěla jsem Adéle koupit něco úžasného, něco co by jí připomnělo, že ji pořád miluju, že je pro mě to nejcennější, co mám „Tak co bys jí teda chtěla koupit?" zeptala se mě Lucka.

„Já..." vydechla jsem „Přemýšlela jsem o nějakém šperku... ale nejsem si jistá, něco ladícího by bylo taky fajn, ale to tady asi nenajdu..."

„Tak se podíváme do víc obchodů, hádám," usmála se.

Přikývla jsem a spolu jsme šly do prvního obchodu, kde jsme se dívaly na různé předměty, co na sobě měla srdíčka a jiné věci „To mi přijde fakt klišé..." vzala jsem do ruky nějakého plyšového medvídka, pousmála jsem se „Ale je to roztomilý..."

„Hledáte něco?" zaslechla jsem hlas prodavačky.

„Oh," kamarádka ukázala na mě „ona hledá něco k výročí pro svou přítelkyni," poklidně řekla. Ztuhla jsem nevěříc, že něco takového řekla.

„K výročí si hodně zákazníci vychvalují..." začala nám ukazovat různé výrobky. Nakonec jsme ji ale řekly, že se porozhlédneme ještě po dalších obchodech.

„Proč jsi jí to řekla?!" vynadala jsem Lucce.

„No, nevypadala, že by jí to vadilo..." usmála se na mě „Příště to můžeš zkusit ty!"

„Počkat, j...já? Ne... to ne..." už jen představa mi rozbušila srdce. Měla jsem pocit, že mi každou chvíli vyskočí z hrudi „To..."

„Hele..." chytila mi ruce „musíme nějak začít a tohle je perfektní! Prodavačky jsou placeny za to, aby byly příjemné!"

Polknula jsem „Ale pak to můžou říct ostatním ne? Můžou říct, že jsme tam byly a..."

„Ale nebudou znát tvoje jméno a nikomu to tak ani neřekne! Maximálně řekne, že se nějaká holka sháněla dárky pro svoji přítelkyni!"

„Já... uvidím..." vydechla jsem „pojďme do dalšího obchodu..." spolu jsme navštívily pár dalších obchodů, v některých Lucka prodavačkám řekla pravdu. Začínala jsem vnitřně litovat toho, že jsem ji vůbec požádala o pomoc, protože mě to ničilo. V každé prodejně jsem se cítila čím dál blíž psychickému zhroucení, měla jsem strašný strach.

Už nám zbývala jedno šperkařství s tím, že jsem pořád přemýšlela, co bych teda mohla své přítelkyni koupit. Všechno z těch věcí, které jsem dneska viděla, mě nijak nezaujalo. S kamarádkou jsme se rozhlédly po posledním obchodě a konečně mě něco zaujalo. Byly to dva řetízky pověšený u sebe a hned na první pohled vypadaly kouzelně. Dohromady tvořily srdce a úžasně do sebe zapadaly, navíc jeden byl bílý se zámkem uvnitř a nápisem love, druhý černé barvy s tvarem klíčku a nadpisu you „To je dokonalý..."

„Jo jsou nádherný!" zněla stejně nadšeně jako já.

„Zaujalo vás něco?" zeptala se nás prodavačka.

Několikrát jsem přikývnula „Já... chtěla bych tohle..." ukázala jsem na řetízky s velkým úsměvem.

Žena se zasmála a vyndala je ze skříňky „Ještě, že jsem je objednala, jsou opravdu populární mezi mladými. Máte je pro vašeho přítele?"

Rychle jsem zavrtěla hlavou „Ne, mám je pro svoji přítelkyni k našemu ročnímu výročí," pronesla jsem sebevědomě, ale potom jsem sklopila hlavu, opět jsem se začala klepat.

„Tak to je hezké," pronesla prodavačka „chcete to nějak speciálně zabalit?"

„Ano prosím! Oba dva! Šlo by to... do jedné krabičky?" nervózně jsem se zeptala „Chtěla bych, aby si mohla vybrat..."

„Určitě..." prodavačka udělala, jak sem si přála.

Zaplatila jsem jí a společně s Luckou jsem spokojeně vyšla z prodejny. Byla jsem tak nadšená dárkem pro Adélu, že jsem skoro skákala „No vidíš, jak ti to šlo! Ani jsi mě nepotřebovala!" řekla kamarádka.

„Co tím myslíš?" zeptala jsem se jí nechápavě.

„No sama jsi přece řekla té paní, že ten dárek kupuješ pro svoji přítelkyni k výročí. Navíc jsi ji mohla vidět, celou dobu se na tebe usmívala!" pochválila mě. V tu chvíli mi to došlo a zároveň mě to uklidnilo, dokonce udělalo radost.