💚V Zajetí Lásky💛

30.

Ráno jsem se s bolestí hlavy probudila. Poslední dobou jsem nemohla vůbec spát, a proto jsem si často prohlížela strop pokoje nebo jsem se vydala, jako každou noc, do umyváren se opláchnout. Často jsem se až do rána bavila s Uršulou a spousta profesorů se divilo, proč jsem tak unavená po celých dnech.

Je to už asi týden, co se s Dracem nebavím, tedy on se snaží, ale já ho ignoruji. Nechci se s nim teď bavit. Spíš bych se mu chtěla nějak pomstít. Ne, že bych se s někým vyspala stejně jako to udělal on. A ještě s někým koho nesnáší, což by byl Harry, se kterým bych onu skutečnost odmítla, jelikož ho stejně tak nesnáším.

Se Severusem, tedy tátou se bavím normálně jako dřív. Jakoby se nic nestalo, i když je to náročné a navzájem se respektujeme. Asi dvakrát jsem se za ním byla podívat v kabinetu a snažila jsem se mu povyprávět své dětství, i když matně jsem vzpomínala a nerada. Na to, že je otcem týden šestnáctileté dívky si na mou představu vede dobře. Viděla jsem ho se i usmát, což byl dost zvláštní pocit, ale příjemný.
——————————

Oblékla jsem se do zeleného hábitu, který bych nejradši zlostí právě roztrhala.

,,Jsi v pohodě?" Ptala se rozespalá Grace. Já se s překvapením otočila, jelikož po celém týdnu byla odvážná na mě jakkoliv promluvit. ,,Jo, jasně." Odvětila jsem. ,,Nechceš se už nějak smířit s tím..." ,,Čím!?" Najednou jsem bez své kontroly vyjela po Grace. ,,Promiň, já nechtěla." Grace omluvu přijala a začala se stejně jako já před malou chvíli oblékat do hábitu.

Já jsem si vzala své nejmilejší věci a odešla jsem z pokoje. Plánovala jsem si dnes udělat volno a zalézt si do knihovny.

Vyšla jsem z koleje a první koho jsem potkala byl můj tatínek. Zvláštní ho tak nazývat. ,,Dobré ráno." Lehce nazdvihl koutky a přešel okolo. Já jen přikývla a pokračovala dál. Dřív než bych šla do knihovny jsem si zašla ještě do Velké síně pro něco malého k snědku.

Popadla jsem croissant a mířila jsem si to do knihovny. Nechtěla jsem, aby mě někdo viděl, jelikož by mi to chtěl okamžitě rozmlouvat, což nechci. Chci mít klid a Draca nejlépe vůbec nevidět.

Sedla jsem si na okno knihovny a otevřela jsem si svou oblíbenou knihu "Anna Karenina". S chutí jsem se začetla do děje knihy.
——————————

,,Tady jsi." Projevil se lehký hlásek dívenky, kterou jsem vždy ráda viděla. Luna. ,,Ano, našla jsi mě." Projevila jsem se tiše a zklamaně. ,,Můžu?" Mile se zeptala a já ji vybídla, aby se posadila naproti mně.

,,Proč jsi nešla za Mlokem? Čekal tě." Zesmutněla Luna. ,,Chtěla jsem. Ale sám řekl, že až mě zradí, ať za ním nechodím. Dodržuji jen jeho slova." Svůj pohled jsem neodlepila od knihy, kterou jsem už dávno nečetla. ,,Ty si vážně myslíš, že on myslí vše vážně? Já si tedy myslela, že ho znáš lépe než já." Pomalu jsem pohled přemístila do jejich krásných očí. Myslela to vážně. A já hloupá jsem byla zaslepena blbostí a nesmyslem. ,,Bude tě dnes čekat u Klofana. Nezapomeň tam zajít, chce ti pomoci." Usmála se Luna a seskočila ladně z okna knihovny. ,,Díky Luno." Ona se jen jemně usmála a zmizela mezi malými uličkami.

Chvíli jsem ještě seděla na okně, hleděla jsem jsem z okna a přemýšlela. Co vlastně Mlokovi říci, jak se chovat a co chce on povědět mně.
——————————

Po nejspíš hodině jsem seskočila z okna, pobrala si své věci a pomalu jsem vyšla z knihovny. Nikdo nikde nebyl. Všichni byli buď na obědě nebo měli ještě nějakou hodinu. Věděla jsem, že na Mloka budu muset chvíli čekat, ale společnost s Klofanem, kterého jsem dlouho neviděla, bude taky příjemná.

Seběhla jsem dlouhé schodiště a vyšla jsem z hradu. Byla už celkem zima, a tak jsem na sebe přehodila teplejší hábit, který nosím často s sebou.

Hagrid ve svém domě naštěstí nebyl, a tak jsem se mohla vplížit potichu je Klofanovi.

Spokojeně se slunil na paprscích slunce, které proletovali skrze stromů. Když mě spatřil, přiběhl hned ke mně a příjemně se se mnou přivítal.

Já si sedla na kámen, který ve své ohradě Klof má a své věci jsem pohodila vedle sebe. Spokojeně jsem sledovala Klofana, i když něco ve mně mělo hrozný strach, co se stane.

,,Tak ty už jsi tu." Někdo promluvil a já se vymrštila vzhůru. Spatřila jsem příchozího Mloka, který měl kamennou tvář. Takového jsem ho ještě neviděla. Ale co já se vůbec divím.

,,Mloku já..." ,,Hele, já začnu." Posadil se Mlok na kámen a naznačil mi, aby jsem si sedla také. ,,Takže. Říkal jsem ti jaký opravdu je. Jelikož tě, narozdíl od něho, mám rád, chci ti pomoci. Teď můžeš mluvit asi ty." Lehce se pousmál. ,,Já se ti moc omlouvám. Byla jsem zaslepena láskou..." ,,A už nejsi?" Přerušil můj proslov Mlok. Nechápavě jsem na něj vzhlédla a uvědomila jsem si, že ho stále miluju, ale co dělat. ,,Miluješ ho?" Dál se vyptával Mlok. Já jen se sklopenou hlavou přikývla. ,,Toho jsem se bál. Předpokládám, že by jsi se chtěla pomstít." Zákeřně se pousmál. Já znovu jen přikývla. ,,Dobrá. Ty víš, že Draca nenávidím, a že pomsta bude pro tebe i pro mě naplňující. Ještě po tom, co ti provedl." Nechápavě jsem na Mloka hleděla. ,,Zanedlouho bude Vánoční ples. Předpokládám, že se tě pokusí pozvat. Ty si však najdeš někoho jiného kdo s tebou půjde. Někoho, koho nenávidí. Ty si ho však musíš nevšímat do plesu." Promluvil nadšeně Mlok. ,,Dobře, ale kdo bude ten, co se mnou půjde. Bohužel jsou ti, které nenávidím s ním i já." Mlok se na mě zamyšleně podíval. ,,To vymyslíme. Vánoce jsou za necelé dva měsíce. Pokud tě i on miluje. Jednoduše to poznáš." Usmál se na mě a já ho musela okamžitě obejmout. ,,Díky Mloku." Vydechla jsem do jeho ramene. ,,Neděkuj a realizuj. A teď by jsme mohli jít na ten oběd." Široce se usmál.

Já popadla své věci a už s menším úsměvem na tváři jsme společně s Mlokem vešli do Velké síně plné studentů. U Zmijozelu jsem teď rozhodne sedět nechtěla a proto jsem si sedla vedle Mloka a Luny, která už na nás čekala.