Lonely

15. Část

Amanda
Píp... Píp... Píp... Píp... Píp...

Když jsem otevřela oči, viděla jsem jen rozmazaně. Nemohla jsem pořádně zaostřit. Nedokázala jsem se ani hnout, jak jsem byla zesláblá.

Pak mi to došlo. Vždyť já jsem živá! Jsem živá! Najednou mě zaplavila nová vlna energie. Rozšířily se mi oči vzrušením, když jsem pomyslela na to, že ještě Tatea uvidím. 

Koukala jsem do bílého stropu a přemýšlela nad tím, jakou jsem to chtěla udělat blbost. Kdo mě sem, ale přivezl? Matka byla úplně opilá, možná se náhodou vrátil táta.

,,No konečně," usmála se na mě sestřička, která stála někde vedle mě. Ale já nedokázala otočit hlavu a podívat se na ní.
,,Budu na Tebe mít pár otázek, protože když Tě přivezla sanitka, nikdo se neozval, aby nám řekl, kdo vůbec jsi," řekla mi klidně.
,,Já.. Já.. Jsem Amanda Jonesová. Já myslela, že tu byl alespoň táta," hlesla jsem.
,,Ne, nikdo tu za Tebou nebyl."
,,Ja-Jak dlouho tu jsem?" Zeptala jsem se.
,,Tři dny. Přijde mi divné, že Tě za tu dobu nikdo nepostrádal. Řekni mi číslo k vám domů, potřebujeme se s někým spojit." Řekla jsem jí ho a ona odešla.

Jak jsem se sem tedy dostala? A to si za tři dny opravdu nevšimli, že nejsem doma? Nebo jim to bylo spíš jedno. Sice jsem pocítila trochu zklamání, ale stejně jsem byla šťastná.

Byla jsem šťastná, že jsem živá. Už jsem se nemohla dočkat, až uvidím Tatea a obejmu ho. Udělám to! Potřebuji jeho pevné obětí a on to určitě pochopí.

Po chvíli jsem už otočila hlavu a pohled mi spočinul na mé obvázané ruce. Když jsem s ní hýbla, nepříjemě to zabolelo. Sebevražda by byla blbost. Nebo ne?

Znovu ležím v nemocnici, napojená na přístrojích. Předtím jsem neviděla žádný tunel světla, který by mě dovedl někam dál. Znamená to, že nic dalšího už není? Nebo jsem prostě neměla zemřít?

Po pár týdnech v nemocnici

Konečně mě pustili. Zajímalo mě, jestli mi potom ještě Tate psal, nebo volal, když jsem tak dlouho nebyla ve škole. Ale nešla jsem se domů podívat.

Otevřela jsem dveře od nemocnice a konečně vyšla ven. Foukal silný vítr, který mi na pár minut nahrnul vlasy do obličeje a tím mě oslepil. Bylo chladno a obloha byla zatažená. V dálce jsem uslyšela hromobytí a tak jsem pospíchala k Tateovi domů.

Nevěděla jsem, co mu říct, až ho uvidím. Nemůžu mu přeci říct, že jsem chtěla spáchat sebevraždu.. Nebo bych měla?

Zatočila jsem za roh a spatřila jeho dům. Na pár vteřin jsem se zastavila a jen ho mlčky pozorovala. Bylo tam zhasnuto, ale i tak jsem šla ke dveřím a zazvonila. Nikdo otevřít nepřišel a já byla hrozně zklamaná. Kde teď asi je?

Napadlo mě, že by mohl schovávat nějaký náhradní klíč třeba pod rohožkou. Dělá to tak spousta lidí, ale žádný tam nebyl.

Domů se mi nechtělo. Sedla jsem si před dveře a rozhodla se na něj počkat. Nemůže být pryč dlouho.

Tak konečně je tu 15. Část. Trochu mi to trvalo a ani není nějak dlouhá, ale je tu a to je hlavní:) Budu ráda za Vote, nebo komentář:)
Chci hrozně poděkovat za to, jak jste volili a komentovali 14. Udělalo mi to opravdu radost♥