Další Weasley - Rok první [DOKONČENO]

Kapitola čtrnáctá - Rozjaření a tyranie

Zbytek vánočních prázdnin jsem se s Dracem o samotě neocitla. Vždy měl kolem sebe své kamarády a zdálo se, že přestali řešit moji přítomnost a rozhodli se mě ignorovat. Nevím, co je k tomu vedlo, ale byla jsem šťastná.

Jeden den jsem strávila s Fredem a Georgem a dozvěděla se, že po Štědrém dnu se Hermiona z neznámého důvodu dostala na ošetřovnu. Ron nechtěl dvojčatům povědět, co se stalo a madam Pomfreyová byla velmi striktní ohledně návštěv. Intuice mi však napovídala, že to mělo nějakou vazbu na Harryho s Ronem ve zmijozelské společenské místnosti, vydávající se za Crabba a Goyla, ale nechtěla jsem nikomu nic říkat, protože motat se do plánů mého bratra a slavného chlapce s jizvou by mi přineslo jen potíže.

Bylo ovšem jasné, že jakmile se vrátí Jimmy, poreferuji mu o všem, co se tu za Vánoce událo. Upřímně jsem se nemohla dočkat všech svých přátel, kteří se dnes měli vrátit do školy, aby společně započali druhé pololetí. Všichni pravděpodobně doufali, že se děsivé útoky nebudou opakovat a zbytek roku uteče bez problémů. Já o tom silně pochybovala. Stále jsem myslela na Malfoyova slova. Jeho otec moc dobře věděl, co se tady děje a něco mi říkalo, že je s tím nějakým způsobem propojený, jen jsem nebyla schopná zjistit jak.

Stála jsem v chladné tmě před velkou dubovou bránou vedoucí do Vstupní síně a vyhlížela kočáry. Padal hustý sníh a vytvářel tak bílou clonu, přes kterou bylo těžké vidět do větší dálky. Nejprve jsem zaslechla křupavé kroky, jak se studenti postupně přibližovali k hradu, vzápětí se objevili i první postavy. Stála jsem stranou, abych nikomu nepřekážela a čekala na blonďaté trio nebo Jimmyho. Najednou se za mými zády ozval veselý pokřik a následně se mých ramen dotkly dvě malé ruce. Zděšeně jsem se ohlédla a zírala do rozjařených tváří Haley a Ethana.

„Chcete mě zabít?" zeptala jsem se naoko rozčileně a začala se smát s nimi. „Jaké byly Vánoce?" pokračovala jsem a upřímně mě zajímali historky, které mi začali vypravovat. Zůstali jsme stát venku a čekali, až se objeví někdo další, když se ze tmy vynořila Luna a na sobě měla nádherný světle modrý zimní kabát, který jí ladil k očím i blonďatým vlasům.

„Ráda vás vidím, přátelé." usmívala se na nás a postupně každého objala. Delší chvíli spočinula očima na mě. „Doufám, že si svátky v Bradavicích přežila ve zdraví a pohodě. Myslela jsem na tebe, muselo ti být smutno."

Pousmála jsem se a pomyslela si, že blonďatá kamarádka mi vždycky záhadným způsobem rozuměla lépe než ostatní. Ujistila jsem ji, že všechno proběhlo hladce a chvilková nedorozumění vynechala z konverzace. To už jsem spatřila Jimmyho, jak se sklopenou hlavou kráčí vedle svého o rok staršího bratra po schodišti.

„Jimmy!" zvolala jsem radostně a on na mě krátce pohlédl. Nezastavil se, ani se neusmál a pokračoval v cestě. Zarazila jsem se a na tváři se mi objevil zmatený pohled.

„To bylo divné." podotkl Ethan a já na to nijak nereagovala. Byla jsem v šoku. Rychle jsem se omluvila svým blonďatým přátelům a vyrazila do zmijozelské společenské místnosti, kam se dozajista vytratil i můj nejlepší kamarád. Pospíchala jsem koridory, když jsem najednou v postranní chodbě zahlédla postavu. Bylo to stejné místo, na kterém mi Jimmy, po posledním útoku na studenta, sdělil tajemství své rodiny i dalších.

„Jimmy? Jsi to ty?" zašeptala jsem směrem k němu, protože jeho chování působilo podivně a já nevěděla, jestli chce, aby ostatní věděli, že jsme tady. Když se ke mně osoba však otočila, zjistila jsem, že to nebyl můj spolužák. Theodor na mě zíral s povýšeným výrazem a zpoza jedné stěny vyšla Pansy Parkinsonová se znechuceným výrazem ve tváři, doprovázená další tmavovláskou, kterou jsem znala pouze pod jménem Daphne. Ta se tvářila neutrálně a působilo to, že s jejich chováním nesouhlasí.