Další Weasley - Rok první [DOKONČENO]

Kapitola patnáctá - Temné období

Zima se poklidně přehoupla do teplejšího období, které stále doprovázely deště a mlhy, avšak uvnitř hradu už se dalo normálně pobývat. Jakmile se překulily velikonoční prázdniny uprostřed dubna, studenti se postupně uklidňovali, protože i nadále nedocházelo k žádným útokům.

Začátkem května se měl odehrát velký zápas mezi Nebelvírem a Mrzimorem, který měl rozhodnout o školním poháru, takže jsem své bratry často viděla na cestě z famfrpálového hřiště, celé zpocené a vyčerpané, protože jejich kapitán jim věčně dával zabrat. Potterovo nablýskané koště působilo absurdně v zástupu obyčejných, které vlastnil zbytek týmu.

Ginny se opět zavřela do své tajemné ulity a přestala se usmívat a klábosit se spolužáky. Neměla jsem tušení, co se s ní tentokrát dělo, protože útoky na svědomí její náladu mít nemohly. Odmítala se mnou mluvit, kdykoli jsem přivedla řeč na scénu na schodišti, a když jsem jedinkrát zmínila její deník v rukou Harryho Pottera, utekla a několik dalších dní se na mě ani nepodívala. Jimmy mě přesvědčoval, ať to vzdám. Přestala jsem se tedy snažit, stále jsem jí však při každé možné chvíli pozorovala a snažila se pochopit vzorce jejího chování. Neúspěšně.

Nastal den D a já ve Vstupní síni postávala obklopená hloučkem svých přátel. Ethan s Haley se loučili a vyrazili na famfrpálové hřiště. Byla jsem si jistá, že bylo příliš brzy, ale údajně si chtěli zabrat ty nejlepší místa na tribunách. Venku bylo konečně příjemné počasí, ale mě, Lunu nebo Jimmyho tento zápas příliš nezajímal, takže jsme se rozhodli zajít do knihovny a společně se učit na blížící se zkoušky. Zbývaly nám tři týdny a Jimmy se mi přiznal, že v některých tématech stále tápe, takže jsme s Lunou byly více než nadšené, že můžeme prokázat své znalosti a předat je někomu jinému. Navíc se vždy hodilo zopakovat si látku.

V knihovně bylo prázdno, až na havraspárskou studentku z šestého ročníku, která něco zaujatě prohlížela ve velké knize. Zřejmě ani jí zápas příliš nezajímal. Když jsme kolem ní procházeli, zvedla hlavu a chvíli nás podezřívavě pozorovala. Na jejím hábitu jsem si všimla stříbrného prefektského odznaku, takže mě napadlo, jestli stále nekontroluje každého, kdo se ocitne mimo davy, protože se obává dalších útoků.

Posadili jsme se k jednomu z dlouhých stolů a nejdřív začali rozebírat, jaké knihy bychom měli prostudovat, když se do knihovny přiřítila Hermiona Grangerová. Nevěnovala nám pozornost, pravděpodobně si ani nevšimla, že tam sedíme, protože okamžitě zamířila za starší studentkou a začala s ní něco horečnatě rozebírat. Jimmy si jich nevšímal a přinesl první knihu z přeměňování. Bratrova kamarádka i prefektka z Havraspáru přešly k jinému regálu a společně hledaly nějakou knihu. Přišlo mi podivné, že zrovna Hermiona by chtěla vynechat tak důležitý zápas, ve kterém navíc hraje její nejlepší kamarád, ale z přemýšlení mě vytrhla Lunina studená ruka na mém zápěstí.

„V pořádku?" zeptala se tichým jemným hlasem a já po chvíli zmatení přikývla a věnovala jí úsměv. Jimmy se začal vyptávat na učivo z knihy a já se přestala starat o dvě dívky. Muselo uběhnout několik dalších minut, když se z chodby ozval podivný zvuk.

Podívali jsme se na sebe a Madam Pinceová se zvedla od svého stolu. „Přestaňte dělat rámus!" obořila se na nás.

„To jsme nebyli my. Znělo to jako..." začala jsem vysvětlovat, ale došlo mi, že nejsem schopná ten zvuk k ničemu přirovnat.

„Přerušený výkřik." dokončila za mě Luna a všichni jsme se naráz vymrštili od stolu. Madam Pinceová nám byla v patách, když jsme se blížili ke dveřím vedoucím z knihovny. Jimmy je odhodlaně rozrazil a pak se prudce zasekl na místě, až jsem do něj narazila. Přímo před ním ležela dvě těla.