I just love you ✓

XXXIX. True

    Ve čtyři odpoledne, když už jsem byla doma ze školy, jsem ležela v posteli, a četla knížku. Přece jenom jsem si řekla, že dám tomu Harrymu Potterovi druhou šanci. Třeba to nakonec nebude tak špatná knížka. Celkem jsem se do ní začetla...

   Ale sama jsem moc dobře věděla, že to není pravda. Sama sobě si lžu, protože do té tupé knížky zírám už dobrou hodinu, a přečetla jsem maximálně tak tři stránky, přičemž jsem o ději neměla nejmenší ponětí. Jen jsem se prostě snažila chvíli soustředit na něco jiného. Na něco jiného, než na neustálé opakování si v hlavě nedělní telefonát s Darionem.

  Ten se mi jen tak mimochodem ještě neozval, a to už od té doby uběhly dva dny. Dneska je středa.. Teda alespoň myslím. Každopádně se mi neozval, a upřímně řečeno, se mu ani nedivím.
   Na jednu stranu nechci, aby mi zavolal. Na druhou stranu, bych ale potřebovala alespoň slyšet jeho hlas. Potřebuju znamení, že tam pořád někde je, a že ví, že tu jsem já.
   Ale problém je, že mu prostě zavolat nechci. Nemůžu. Protože i když si Darion nejdřív myslel že jo, já jsem nikdy nevěřila tomu, že by nám vztah na dálku mohl fungovat. Možná jiným, ale nám dvěma prostě očividně ne.

  Z přemýšlení mě vytrhl hlasitý zvuk domovního zvonku, který se rozezněl celým barákem. Otráveně jsem tedy vstala, obula si svoje bílé chlupaté papuče, které jsem dostala od tety Helen k narozeninám, a seběhla dolů ke dveřím. Stiskla jsem kovovou kliku na nich, a následně je otevřela.

   Venku stál Howard. No jasně, měl přece dneska přijet. Rodiče ho pozvali na večeři, a tak můj bratr nasedl do auta, a přijel sem domů, kde už vlastně více méně nebydlel. A teď byl tady. Stál přede mnou, a díval se mi do očí.

  ,,A-ahoj." Řekla jsem zaskočeně. Byla jsem mírně v šoku. Nebyla jsem si totiž jistá, jak to teď s bratrem máme. Jestli se na mě zlobí kvůli tomu, co jsem mu tehdy na té párty řekla, nebo jestli nad tím jen mávl rukou.
   Nevěděla jsem co od něj čekat, a popravdě jsem si ani nebyla jistá, co bych měla udělat já. Obejmout ho? Zeptat se, jestli je všechno v pohodě? A nebo prostě zatím nedělat nic, a čekat, než se nějak projeví, abych mohla poznat, jestli jsme v pohodě, nebo ne?

   ,,Myslel jsem, že víš, že mám přijet." Naklonil hlavu. Neusmál se. Jeho obličej byl naprosto bez emoce. Samozřejmě, že ho to, co jsem řekla muselo zasáhnout. Bylo to jasné.

   ,,Jo, věděla jsem to." Přikývla jsem nejistě.

   ,,Tak, že bys mě třeba pustila dál?" Navrhl, když jsme naproti sobě dál jen tak stáli, a zírali na sebe.

   ,,Jo. Jo, jasně. Rodiče přijdou domů až kolem páté." Řekla jsem rychle, a uhnula ze dveří, aby jimi mohl projít. Dívala jsem se, jak pomalu překročil práh, a vešel do domu. Howard si odložil boty pod věšák, a pak prošel dveřmi z předsíně do obýváku. Bylo vidět, jak se všude rozhlíží, aby zjistil, jestli to tu vypadá pořád stejně, nebo jestli naši třeba nespálili všechny fotky, na kterých byl on. Tak kruté rodiče jsme ale naštěstí neměli. Na rodinné fotce nad krbem byl stále vidět bratrův obličej. Byli jsme tam všichni - já, taťka, mamka, Jamie, i Howard. A dokonce na ní byl vidět i kocour Azrael, kterého bratr pevně držel v náručí, a spokojeně se usmíval. Byl tak bezstarostný, a šťastný. Tehdy ještě nevěděl, co ho v budoucnu čeká. Nemohl tušit, že na něj později naši rodiče budou tak zlí, že nakonec bude muset odjet pryč. Musel odjet do jiného města, aby měl alespoň trochu pocit, že všem starostem unikl. Schoval se daleko od domova, protože tohle... tohle už jeho domov nebyl. Ztratil ho, a stejně tak s ním i rodiče, kteří za tohle všechno vlastně mohli.

   ,,Cink!" Zvonek zazvonil znovu. Tentokrát ne jednou a dlouze. Zazvonil třikrát, a rychle. ,,Cink cink cink." A pak znovu. ,,Cink cink cink"
   Opakovalo se to tak dlouho, dokud mě nenapadlo, že bych třeba mohla i otevřít. Když jsem chytala za kliku dveří, už jsem ale dávno věděla, kdo venku stojí. Takhle totiž zvonila jediná osoba.