Po několika dnech v kleci s neskutečně dobrým jídlem, prosem, měla nastat změna.
Vzali mě i s klecí a znovu mě dali do příšery a rozjeli se s ní. Tenkrát jsem byl rád že přeze mě dali aspoň látku. Cesta proběhla celkem bez jakýchkoli potíží a v cíli mě odnesli do dalšího obydlí. V domě to bylo celkem malé, byly tam ještě další lidé, spousta jich tam byla. Za co jsem jim ale neskutečně vděčný je, že mi dali novou klec pro andulky. Byla sice trochu zrezlá, ale lepší něco než klec pro potkany. Měl jsem v ní bidýlka, pítko, budku s druhou andulkou - ta na mě vždy jen koukala a nepovídala si se mnou, dvě misky na jídlo a mé nejmilejší zrcátko.
Také se se mnou chtěli spřátelit i malí lidé. Nejvíc se o mě starala ta větší. Byla to moje chovatelka. Mě ale trvalo dlouho než jsem si na ně zvykl. Nejhorší vždy byli ti chlupatci, psi myslím že se jim říká. Ti na mě a mou klec vždy skákali a chňapali po mě svými obrovskými tesáky. Těch jsem se bál nejvíc.
Postupem času jsem si na vše zvykl. Psi už na mě neskákali, já se trochu nechal hladit od mé chovatelky a když jsem měl náladu, vylétl jsem ze své klece a někomu si sedl na hlavu. Vždy mě přivítali veselými nebo milými slovy. Jen občas jsem míval zlé sny, to na mě začali psi skákat a kňučet. Proto už jsem byl po zbytek života v noci tišší než myška. Konečně jsem byl ve své pravé rodině. Svou minulost jsem hodil za hlavu a uletěl jí co nejdál.
