Do mojí rodiny občas přibily nějací další tvorové.
Několikrát jsme měli malé psy. Ti mi zas tak nevadily protože nebyli tak velcí a nevšímali si mě. Také jsem se od nich naučil opakovat zvuky. Vždy jsem si počkal až všechna štěňátka usnula a potom jsem začal kvíkat jako ona. Hned se všichni zvedly co se děje a já se jen bavil.
Na krátký čas k nám přibyly myšky. Ne takové ty krásné bílé nebo šedé, ale divoké myši. Lidé je chytali protože jim jedli jejich jídlo. Zavírali je do takové průhledné bedny a ony se každou noc snažili dostat ven. A pak že se říká "Být tichý jako myška." Tyhle myši byli hlasitější než příšera lidí!
Často jsem si povídal s vrabci. Byli to takové hnědé divoké andulky a jak jsem tak pochopil z jejich blábolení, jsou velice vzácný a ohrožený druh. Samozřejmě jsem jim nevěřil ani píp.
Taky k nám za ten čas přibyla spousta nových psů. Bohužel jich i spousta ubyla.
U jednoho starého člověka ke kterému jsme často jezdili byli i kočky. Ty mi nijak nevadily. Prakticky jsem je ani neviděl.
Zatím jako poslední bylo morče. Byl to takový tlustý párek na nožičkách. Myslím že se jmenoval Krtek. Vždycky když mu chovatelka dala salát, vlezl jsem mu do klece, klovl jsem ho do čumáku a jedl jeho salát. Má chovatelka se zasmála a rozdělila nám ho na půl.
