Pomněnkově modrá

|04|

"Hele Viviana by nechtěla, aby si-"

"Můžeš přestat neustále mi připomínat její jméno? Ona tu není a už nikdy nebude, tak toho nech" vyjel jsem po něm.

Vadili mi to, nebyl by den kdyby mi někdo neřekl větu začínající 'Viviana by nechtěla... '

Já taky nechtěl, aby umřela a stejně se to kurva stalo.

Vypadalo to, že chtěl Jakub něco říct, ale to už jsem opouštěl kancl.

Potřeboval jsem si vyčistit hlavu.

"Kam jdeš?" zastavil mě Tomáš, který zrovna přicházel s Kei v závěsu.

"Ven" odpověděl jsem jednoduše a podíval se po jeho snoubence. Vypadala vtipně, to břicho bylo pomalu větší jak ona.

"Seš si jistá, že tam nosíš jenom jedno? Vypadáš teda na dvě" poznamenal jsem svou myšlenku nahlas.

Kei po mně střelila pohledem.

"Myslím, že bych věděla, kdyby tam byly dvě" řekla.

"To máš pravdu, Tokáč tak zdatnej není" zadrmolil jsem dřív, než jsem si to stihl uvědomit.

Tak tak jsem se stihl vyhnout ruce mýho kámoše.

"Já už mizím" zasmál jsem se a radši jim opravdu zmizel z pohledu.

Procházel jsem tichou ulicí, kopal do malého kamínku a přemýšlel.

Na jednu stranu jsem byl spokojený, že jsem mu to takhle řekl, ale na tu druhou mi to bylo líto.

Bylo mi to neskutečně líto.

Já do ní byl vážně úplně blbej. 

Potřeboval jsem si s někým promluvit.

Proto jsem vytáhl telefon a zavolal Dianě.

"Ano Dominiku?" ozvalo se na druhé straně.

"Ahoj Diano, máš teď čas? Potřeboval si s někým promluvit" vysypal jsem na ní.

"Máš čas, přijdi ke mně. Zatím" řekla a než jsem stihl cokoliv říct, hovor típla.

A tak jsem se otočil a šel k ní.

Potřeboval jsem to říct někomu jinýmu než byl Jakub nebo Tomáš.

"Ahoj" usmála se hned, co jsem k ní přišel dřív.

"Ahoj."

.

"...jediný, co mi po ní zbylo jsou vzpomínky" dokončil jsem svoje vyprávění.

Diana celou dobu tiše seděla na naslouchala mi.

A já se cítil vážně dobře, že jsem ji řekl úplně všechno.

"Víš Dominiku, my nemůžeme zabránit osudu. Vždycky nám zbydou jen vzpomínky" řekla s pohledem upřeným na svého obrovského kocoura.

"Zároveň si myslím, že by ti to kluci neměli stále připomínat" dodala a konečně se na mě podívala.

I ve světle lampičky, která svítila vedle ní, její oči zářily světlounce modrou.

"Potřebuješ čas" zakončila a vstala.

"Jsou to tři roky" namítl jsem.

"Řím také nepostavili za jeden den. Dáš si čaj?" zeptala se, aniž by se na mě otočila.

"Nemáš něco tvrdšího?"

"Myslíš jako kávu? Tu tady nemám, ale můžu ti udělat černý čaj."

"Myslím něco jako Havanu, nebo Bechera" upřesnil jsem, aby pochopila. 

Diana se po mně tázavě podívala a já pochopil, že nic takového tu rozhodně nemá.

"Černej čaj zní fajn" usmál jsem se nakonec.

Pokývala hlavou a začala připravovat hrnky.

Chvíli jsem tiše seděl a sledoval její práci, pak jsem si prohlížel malý obývák a nakonec jsem se natáhl po Thorovi, abych si ho mohl pohladit.

Což mi připomíná, že musím napsat Jakubovi, aby nakrmil Bublinu. Naposledy jsem ji krmil ráno, než jsem odcházel.

Jo, nakonec jsme si tu činčilu tehdy pořídili. Viviana ji pojmenovala Bubble, ale pro mě je to Bublina. To je v podstatě úplně stejný.

"Já se divím, že se od tebe nechá pohladit. Babičce neustále utíká" řekla Diana, načež na stolek položila hrnec s čajem.

"To víš, já mám to svoje kouzlo, díky" narovnal jsem se a natáhl se po hrnku.

Najednou se velký, krémově bílý kocour zvedl a vydal se ke mně.

Jak já, tak Diana, jsme užasle pozorovali, jak si lehá k mojí ruce.

"Asi se mu vážně líbíš" zasmála se.

.

"Dnešek byl fajn" usmála se opřená o dveře. Stál jsem před dveřmi a pozoroval ji.

I v těch teplácích a mikině byla krásná.

"To abych sem chodil často" uculil jsem se.

"To jo."

"Tak dobrou noc Diano" upřímně, vůbec se mi nechtělo odcházet.

"Dobrou nic Dominiku" usmála se.

Otočil jsem se a vydal se po schodech dolů.

Na ulici byli úplný ticho. Nikde nikdo.

Domů jsem dorazil během deseti minut. Jakub seděl na sedačce, Bublina poskakovala okolo něj a on se díval na televizi. Já šel rovnou do kuchyně.

"Tak jakou si přefik dneska?" zeptal se.

"Byl jsem s Dianou" řekl jsem s hlavou zastrčenou v lednici. Měl jsem vážně hlad.

"Nekecej fakt? A jaký to bylo? Bylo něco?"

"Bylo to skvělý, vážně jsem si to užil. Pili jsme čaj a povídali si" sdělil jsem mu.

"Čaj?" zeptal se zmateně.

"Jo, černej. Věděl si, že má podobný účinky jako káva? Diana kávu nepije, protože z ní má úzkosti a tak pije místo toho černej čaj s mlékem. Taky říkala, že mám začít zkusit pít zelenej ječmen, aby mě to zbavilo všeho toho bordelu" povídal jsem, zatímco jsem si chystal jídlo.

"Co je?" zeptal jsem se nechápavě když jsem si všiml jeho přiblblého úsměvu.

"Níc, jen se mi líbí tvoje nadšení ohledně černýho čaje a zelenýho ječmene" culil se.

Posadil jsem se vedle něj s talířem na břichu.

"Bublo jdi do řiti" řekl jsem směrem k malé šedé, chlupaté kouli, která měla potřebu zkontrolovat obsah mého talíře.

Nakonec jsem talíř položil na stůl, šedou kouli vzal do náruče a zvedl se.

Když jsem ji zavřel do klece, znovu jsem se vrátil k původní činnosti.

"Myslím, že má pravdu" řekl jsem, abych se vrátil k tématu, co rozdělal Jakub.

"Tak neuškodilo by ti změnit jídelníček" pokrčil neurčitě rameny, přičemž nenápadně šlehl pohledem po mém talíři.

Po dlouhé době jsem měl vážně dobrou náladu a vůbec mi nevadilo jeho rýpání. Naopak, užíval jsem si to.