The truth untold [Jeon Jungkook]

24

Šli jsme docela pomalu. Poluční lampy nám svítili na cestu, chvílemi byl vidět i měsíc. Jungkook mě chytil za ruku a propletl naše prsty. Ruku stiskl dost pevně. Za celou dobu se na mě ani jednou nepodíval a ani nic nepromluvil.

„Jungkookie?” prolomila jsem ticho
On se konečně otočil a podíval se na mě. Měl skleněné oči a slzy mu stékali po tváři jedna za druhou.

„ty pláčeš?” zeptala jsem se i když to bylo očividné. Rukávem jsem mu setřela slzy z obličeje a dala mu pusu na tvář.

„budeš mi chybět.” lámal se mu hlas.

„ty mě přece taky, ale pokud je to vážně láska najdeme se znovu. Není to naposledy co se vidíme. Slibuji.” silně jsem ho objemula. Tohle mi bude chybět asi nejvíc. Jeho dotyky, jeho polibky, jeho hlas, jeho oči. On.

„ty vážně odjedeš?” přiřítil se ke dveřím Tae.

„musím.” podívala jsem se smutně.

„budeš nám moc chybět.” řekli všichni skoro stejnohlasně.

„vy mě taky, ani nevíte jak moc.”
Všechny jsem je obejmula.

Poslední týden utekl nejrychleji. Ani jeden z nás jsme nechtěli aby skončil ale věděli jsme že se to stane. Celý týden jsem zůstala u kluků. Musím uznat že i přes to jak smutný ten týden byl jsem si ho s nimi moc užila.
Nastal den odletu. Den kterého jsem se obávala nejvíc. Jak to teď vlastně bude s Kookem?

„Chloe, vím že se ti nechce ale vstávej.” pohladil mě ve vlasech Jungkook.
Poslechla jsem ho a vstala z postele, i přesto že se mi vůbec nechtělo. Tentokrát se mi ale nechtělo oprávněně.
Kluci už meli hotovou snídani a všichni společně seděli u stolu. Sedla jsem si na své obvyklé místo a začala společně s nimi jíst.

„slib že budeš psát až budeš v Americe.” řekl Jimin.

„tak to je samozřejmost.”

„hlavně na nás nezapomeň.” podíval se na mě J-Hope.

„myslím že na nás by jentak někdo nezapomněl.” ušklíbnul se Suga.

„taky si myslím, na naše nádherné obličeje se nedá zapomenout. Minimálně ne na ten můj.” řekl Jin.

„tak to je jasný.” zasmál jsem se.

Oblékla jsem si šedou mikinu kterou mi půjčil Jungkook a řekl mi ať si ji nechám. Pořád voněla jako on. K tomu jsem si vzala černé kraťasy a obyčejné bílé tenisky. Byla jsem už připravená na odjezd na letiště. Namjoon a Jungkook semnou jeli až na letiště. S ostatními jsem se rozloučila ještě doma. To loučení mě dost rozbrečelo. V autě jsem vůbec nic nepromluvila. Jen jsem se dívala s okýnka a přemýšlela nad tím jak moc mi to tu bude chybět. Celkově Jižní Korea.

„pamatuješ? Tady jsme se loučili poprvé a já si zapomněl mobil. Nevěděl jsem že pro mě, vlastně nás všechny budeš tak důležitá. Jsem strašně rád že pořád někde zapomínám věci protože jinak už bych tě nikdy neviděl. Stály jsme přesně tady když jsem tě obejmul.” usmál se Namjoon a já nemohla zastavit slzy.

„budeš mi moc chybět Joone.” řekla jsem mezi vzlyky.

„notak běžte, já počkám v autě.” poplácal po rameni Kooka.
A my vystoupili z auta. Jungkook mě doprovodil až dovnitř.

„i love you.” pošeptal.

„Saranghae.” snažila jsem se o úsměv i když to nešlo. Naposledy jsem spojila naše rty v jedno.

„bts! Jungkook! We purple you JK!” uslyšela jsem za sebou nějaké holky.
Nechápavě jsem se podívala na Jungkooka.

„Jungkook oppa, vyfotíš se se mnou prosím?” přiřítila se k nám holčina s tričkem na kterém byla fotka kluků.

„to vyjste BTS?” zarazila jsem se.
Jungkook neodpovídal jen sklonik zrak.

„moc ti to s Lisou z Blackpink sluší Kookie! Je toho plný internet.” vyjekla jedna z holek.

„s kým že?” takže je to jen rozmazlený spratek z kpop skupiny. A když si chodil něco zařizovat tak byl s ní? Proč jsem byla tak hloupá a slepá?