Moje malé tajemství

34. kapitola (END)

 Blížily se maturity, takže jsem se musela pořád učit a neměla jsem moc času. Bohužel jsem ani neměla čas navštívit Adélu, dívka mi strašně chyběla „Hele, mohla bys přijet tuhle sobotu?" napsala mi přítelkyně.

„Já... nemyslím si, že budu mít čas..." odepsala jsem ji.

„Prosím! Je to fakt důležité! Jeden den snad... zvládneš ne?"

Její zpráva zněla tak zoufale, až mi to bylo líto. Navíc taky jsem chtěla po dlouhé době vidět svoji přítelkyni. Přece nemohlo uškodit si dát na jeden den volno, abych mohla být se svou milovanou „Oh, tak jo... já... stejně tě chci vidět! Ani nevíš, jak moc mi chybíš."

„Taky mi moc chybíš..." odepsala mi, následně jsme si spolu domluvily místo a čas našeho setkání.

Přijela jsem do Pelhřimova přesně, jak jsme se domluvily. Na zastávce už na mě čekala Adéla, vypadala úžasně. Byla slavnostněji oblečená, měla sako a černé rifle. Přišla jsem si trochu divně vzhledem k tomu, že jsem měla obyčejné kalhoty a mikinu. Nervózně jsem k ní došla, chvilku trvalo, než jsem ji objala „Chyběla jsi mi..." pošeptala jsem.

„Taky jsi mi chyběla," zasmála se „tak půjdeme?"

Přikývla jsem a pustila ji „Kam vlastně jdeme? Připadám si trochu divně takhle vedle tebe..."

„Hmm... to je překvapení," usmála se. Všimla jsem si, že mě dívka chtěla držet za ruku, ale místo toho abych ji uchopila, tak jsem se jí uhnula. Zarazilo mě to, rychle jsem se pokusila přítelkyni chytit, ale dívka schovala svoje dlaně do kapes. Všimla jsem si, že Adéle spadl úsměv z tváře, vypadala smutně, a ani jsem se jí nedivila. Sklopila jsem zrak, tohle jsem přece nechtěla „tak jsme tady..." zastavily jsme před nějakou restaurací.

Pohlédla jsem na budovu „Teď jdeme na můj slíbený oběd za přijetí na vysokou školu?" ušklíbla jsem se.

„No... k výročí..." pošeptala.

Polknula jsem, výročí? O čem to mluvila? Výročí jsme měly mít až za tři týdny „Počkat dneska..."

„Ty... ty..." po tvářích ji začaly téct slzy „já nevím, jestli to takhle může dál fungovat..."

„To... to neříkej, počkej já..." koktala jsem. Chtěla jsem jí okamžitě všechno vysvětlit, ale zároveň jsem měla strach. Ne z toho že by mě nepochopila, ale z toho že mi nedá další šanci.

„ Já... myslím, že tě teď nebudu chtít nějakou dobu vidět..." otočila se na podpatku a šla rychle pryč. Zaseknula jsem se. Otevírala jsem pusu, abych ji mohla oslovit, abych ji mohla zastavit, ale nevyšla ze mě ani hláska. Položila jsem si ruce na obličej a začala jsem brečet. Myslela jsem jen na to, jak špatná přítelkyně vlastně jsem. Poté co jsem se trochu uklidnila, tak jsem šla na zastávku a hned prvním autobusem jsem jela domů.

Okamžitě jsem napsala Adéle, že ji chci všechno vysvětlit, ale neodepsala mi, ani si to nezobrazila. Nechtěla jsem ji otravovat, takže jsem ji nic dalšího za ten den nenapsala. Pak jsem jí každé ráno psala „Dobré ráno, miluju tě," a každý večer jsem psala „Dobrou noc, miluju tě," nikdy si to zatím nepřečetla. Během toho, co mi dívka neodepisovala, jsem se snažila připravovat na závěrečné zkoušky.

Nastal den, kdy jsem myslela, že máme výročí. V ruce jsem držela krabičku s řetízky a prohlížela si je. Náhle jsem při vzpomínce na to, co se stalo, začala brečet a jen jsem se omlouvala do vzduchu. Najednou mi přišla zpráva. Když jsem se podívala na mobil, tak jsem si všimla, že mi Adéla konečně napsala „Za půl hodiny se sejdeme v Cityparku u New Yorkru..." bylo jediné co mi napsala.

Rychle jsem se zvedla. Byla jsem šťastná, určitě jí došlo, co je dneska za den! Proč jsem si spletla data! Upravila jsem se a dárek jsem vložila do tašky, poté jsem rychle běžela k obchodnímu centru.

Když jsem tam došla, tak tam dívka už stála. Vypadala smutně, okamžitě jsem jí chtěla obejmout, takže jsem k ní udělala pár kroků, ale když jsem si všimla, že ode mne poodstoupila, tak jsem zůstala na místě „A...Adél?" nervózně jsem ze sebe vydala pozorujíc mezeru mezi námi. Polknula jsem. Měla jsem strach, že mi teď řekne, že končíme. Nechtěla jsem se s ní rozejít.

„Jaký je mezi námi vztah?" zeptala se mě a v tu chvíli mi to došlo. Byl to test.

„Jsme přece kamarádky!" řekla bych dřív, ale teď ne. Rozhlédla jsem se kolem sebe, kolem nás chodili lidi, někteří se tam na chvíli zastavili dívajíce se na drama mezi námi. Bušilo mi srdce a dělalo se mi špatně, ale stejně jsem to udělala, stejně jsem ji odpověděla „Miluju tě! A chci být tvoje přítelkyně!" mluvila jsem víc nahlas, než bylo potřeba „Chci v našem vztahu pokračovat! Jsi pro mě jediná! Nikoho jsem nikdy nemilovala víc než tebe!" Adéla zrudnula „Tak stůj! Jdu si pro tebe!" udělala jsem pár kroků. Když jsem viděla, že zůstala na místě, tak jsem k ní klusem doběhla a políbila ji. Překvapilo ji to, ale poddala se tomu. Přestala jsem, protože mi došel vzduch. Avšak jsem od dívky nechtěla být ani centimetr dál, takže jsem ji objala. Všimla jsem si, že za ní stojí moje bývalá spolužačka, která si dělala srandu z lesb. Zvedla jsem na ní prostředníček, přitom šeptala přítelkyni do ucha sladká slůvka a vyznávala jsem ji neustále lásku.

„Taky tě miluju," řekla Adéla a trochu mě od sebe odsunula. Byla úplně rudá „ale nemusíme to přehánět..."

„Ale já..." naznačila jsem, že chci obejmout.

Přítelkyně vydechla a ještě na chvilku mě držela ve své náruči, poté ale definitivně ode mne odstoupila. Její líce zrudly ještě víc „Dobře, to stačí..." až teprve teď si všimla tašky, kterou jsem držela v ruce „Co to máš?"

Pohlédla jsem na to, zapomněla jsem, že to vůbec držím „Ah! Dárek k výročí!" rychle jsem jí to strčila do rukou „Já jsem totiž myslela, že výročí je dneska... protože dneska je přesně den, kdy jsme spolu začaly chodit jako holka s holkou..." na chvilku mezi námi bylo ticho „A opravdu jsem to koupila předtím, než... no..." došla mi slova.

„Můžu to otevřít?" zeptala se mě s úsměvem.

Rychle jsem několikrát přikývla. Nedočkavě jsem se dívala na to, jak dárek otevře, chtěla jsem vidět její výraz „Doufám, že se ti to bude líbit..." pošeptala jsem.

„Určitě bude," otevřela to.

Adéla se zarazila hledíc na dva řetízky „Uh no... jeden budu mít já a druhý ty... a budeme pak spolu ladit a... tak," sklopila jsem zrak.

„Jsou nádherný..." po chvíli řekla „Líbí se mi!" zamyslela se „Který si vezmeš?"

„No, to je na tobě. Proto jsem ti dala oba..." spolu jsme se začaly domlouvat, který si kdo vezme. U toho jsme se smály, jako kdyby se nic nestalo, líbilo se mi to. Nakonec jsem Adéle kolem krku pověsila bílý se zámkem a ona mi dala černý s klíčkem „Ještě pro tebe mám jeden dárek..." chytila jsem dívku za ruku „ale to budeš muset ke mně domů..."

„K tobě?" překvapilo ji to, ale nakonec kývla „Dobře," vzala do ruky mobil a její mamce napsala, že jde ke mně a že neví, jak dlouho tam bude, i když jsem jí řekla, že to můžeme vzít rychle.

Došly jsme k mému bytu, vzala jsem si klíče, ale před tím než jsem odemkla, tak jsem se zarazila. Klepala jsem se „Děje se něco?" zaslechla jsem Adélin hlas.

„Já..." zavrtěla jsem hlavou a rychle odemkla, abych už to měla za sebou. Už mě čekala jen jedna překážka v našem vztahu, chytila jsem Adélu pevně za ruku a zvolala jsem „Mami... musím ti něco říct!" 

Tak máme tady poslední kapitolu. Pokud na mě nebo příběh máte nějaké dotazy, můžete mi je napsat do komentářů a já vám na ně odpovím za dva týdny v doslovu. Kdyby někoho zajímalo, proč dva týdny, tak pro to mám vysvětlení a to sice....