Deníky Tribrida - Chapter |. (8/50)

Kapitola 8. - puf a nebylo nic

,,Mě neutečeš princezno." Běžela jsem jako o život. Šlo mi o život. V těhle botách to ale moc nešlo.
Zaběhnula jsem za roh, do úzké tmavé uličky a už se jen modlila, aby mě nezahlédl. Těžce jsem dýchala.
A pak jsem slyšela další dech. Dotek na ruce. A pak mě někdo zatáhl dál do uličky. Rukou mi držel ústa, abych na nás omylem neupozornila. Už už jsem chtěla křičet. ,,Šššt! Klid. Už je dobře." A pak jsem se rozbrečela. ,,Bože. Bože. Nic.. nic ti není. Bože můj." Obejmula jsem ho. ,,Ještě není konec. Musím tě odsud dostat." Zašeptal a vzal mě za ruku. Opatrně mě políbil a...

,,Přestaň." Zašeptala jsem a zamrkala. ,,Nemůžu si pomoct princezno."
Vyhoupnula jsem se do sedu.
,,Nemůžu si užít ani vlastní sen?... Co kdyby jsi se alespoň přesunul do jiné postele?" Hlesla jsem a promnula si oči.
Dominik chtěl v rýpaní pokračovat, ale přerušil ho Paul.
,,Škola volá!" Rozrazil dveře a hodil po Dominikovi nějaký sešit. Se mnou moc nemluvil. Byl stále mrzutý z toho, že netuší, co se má ještě stát.
Vylezla jsem tedy z postele a zamířila do koupelny. Už jsem tu byla jako doma.

Stála jsem ve sprchovém koutu a užívala si, jak se teplé kapky vody dotýkají mé pokožky.
Připadám si tu jako malé dítě na dětském táboře. Tohle je čtvrtý týden, co tu trčím. Každý den věřím, že už se brzy vrátím domů, ale nejspíše vždy mě tu bude čekat další den.

Posadila jsem se na barovou židličku v kuchyni. A před sebe postavila sklenku s jahodovým džusem. Paul nezaujatě stál za kuchyňským pultem a zíral do svého smartphonu.
,,Můžeš zůstat i tady princezno." Prošel okolo Dominik.
,,Neříkej..."
,,Neodmlouvej." A s jeho pohledem mi ta slova zaskočila v ústech. Ach jo. Neumíte si představit, jaký je ten pocit, když si s vámi někdo dělá co chce a vy se mu nemůžete vzepřít.
,,Nechci tu zůstat. Chci jít konečně ven." Je pondělí. Do školy musím. Proběhla mi hlavou vzpomínka z dětství. Chybíš mi mami.
,,Tak já jedu." Prohodil Paul a s klíčky od auta se dal na odchod.
,,Půjdu pěšky." Prohodila jsem.
,,Počkám na tebe v autě." Inu, nemůže říct, že jsem to nezkusila.

Opatrně jsem se rozhlédnula a když mi cesta připadala dostatečně prázdná, vystoupila jsem z Dominikova sportovního auta a vydala se ke vchodu naší školy. Předstírala jsem, že jsem přišla po svých.
Brad by mě určitě nerad viděl vystupovat z cizího auta a já bych to nerada vysvětlovala.
Překročila jsem jediný schod, dělící mě od chodby se skříňkami a ocitla se ve známé budově. Byl tu ruch, jako obyčejně, ale jedna věc mi přišla zvláštní.
Lidi se na mě dívali, jako na někoho úplně cizího. Bradovi kamarádi mě dnes nezdravili a ani Lucy dnes neměla pohled plný nenávisti.
A pak jsem viděla Brada. Opatrně jsem zamávala a on se jen ohlédl za sebe a pokračoval na cestě k Lucy.
Musela jsem uklidnit dech, ujímala se mě panika.
Přišla jsem blíž.
,,Ahoj. O co tu jde?" Prohodila jsem a opřela se o Brada.
,,eh, ahoj?" Vrátilo se ke mě od něj. A nastalo několik minut ticha. Udělala jsem několik kroků zpátky.
,,Ahoj Dominiku!" Prohodil Brad s nadšením směrem za mě.
,,Vy se bavíte?!" Dostala jsem ze sebe hlasitěji než jsem chtěla.
,,To je ta moje známá, jak jsem říkal, není odsud, je to s ní složitý." Pronesl Dominik důležitě.
,,Jo, jasně. Tak se uvidíme na Ájině, brácho." Prohodil Brad s úsměvem a vedl Lucy pryč. Já zůstala stát. Zírala jsem do prázdna a vidění mi rozmazávaly slzy.
Brácho?! Co jsi to udělal?
Tuhle myšlenku jsem nechala obzvláště otevřenou.
,,Chytila jsi špatného upíra. V tomhle já prsty nemám." Zašklebil se a vedl mě směrem ke třídě.

Paul opět seděl na katedře. Tak jako každý den, než se můj život obrátil naruby.
Zírala jsem před sebe, do prázdna, neschopná slova, neschopná pohybu.
,,Promiň princezno." Pousmál se Dominik. ,,Koho jsi ještě nechal zapomenout, že existuju...?"
,,No.. všichni si myslí, že jsi mrtvá." Pousmál se. On se doopravdy smál! Vzal mě za zápěstí a chtěl se usadit v posledních lavicích.
,,Nedotýkej se mě." Dostala jsem ze sebe konečně. Okolí úplně utichlo ,,Nesahej na mě! Nech mě na pokoji!" Začala jsem do něj strkat. Spolužáci se začali vyděšeně otáčet a hledali důvod mého křiku.
Chytil mě záchvat paniky.
To Dominik mě zničil. Zničil mi svět. Zničil to všechno. A potřeboval k tomu jen pár pohledů. Přesvědčil rodiče že jsem umřela, přesvědčil Brada, že neexistuju. Všichni, které jsem měla na mě zapomněli.
,,Bože... Drž se odemě dál!" Když mě konečně pustil rozběhnula jsem se pryč.

Daleko jsem se ale nedostala. Nohy mě zradily, jen jsem se dostala na druhou stranu chodby. Opřela jsem se o kousek volné stěny mezi okny a sesunula se na zem. Slzy jsem nechala volně stékat po tvářích. Nemám nic. Nemám nikoho. Co mám dělat dál?
Klepala jsem se, brečela.. chtěla křičet. Celým tělem mi prolézal nechutný pocit paniky, strachu.
Chtěla jsem to skončit, nechtěla jsem se takhle cítit ani o minutu déle. Ten pocit, že nikomu nechybíš, ten pocit, že tě nikdo nemiluje. Život přestane dávat smysl.
Chytila jsem se parapetu a vytáhnula se na klepající se nohy. Natáhnula jsem se k okenní klice. Stačilo ji posunout nahoru a okenice se rozletěli na všechny strany. Otevřel se mi pohled na město. Z třetího patra budovy školy bylo vidět až na malé náměstí. Viděla jsem i penzion. A dokonce jsem si mohla prohlédnout cestu vedoucí k mému domu, či hlavní, kde jsme se vídali s Bradem. Pohled, který mi vnesl do očí další slzy.
Svítilo sluníčko, ale foukal vítr. Nebyla moc zima, ani moc teplo. Vše kvetlo, svět byl krásně zelený, ale i barevný.
Byl nádherný den.
Byl to den, kdy jsem se rozhodnula vzdát svého světa. Stačilo se vyklonit a pak bylo větru kolem víc než dost. Tehdy mi trochu byla zima. Ale tohle rozhodnutí už vrátit nešlo. Posledních pár vteřin jsem se cítila volná... a pak puf a nebylo nic.