WAIT

Odešla. Nechala mě tu. Ostatně, jako vždy. Její vlak odjel před několika minutami a přede mnou bylo čtyřicet pět dlouhých minut čekání na vlakovém nádraží.

Musela jsem čekat.

Hala nebyla přeplněná a tak jsem se mohla klidně posadit na prázdnou lavičku. Většina lidí měla více naspěch a neměla čas si sednout.

Vytáhla jsem z kapsy čtečku a svůj batoh si položila pod nohy. Spokojeně jsem se začetla do Bouře mečů a snažila se nevnímat okolí. Občas mě ale z toho dokonalého příběhu vytrhl cinkot mincí, které někdo házel do automatu nebo praskání sladkého barevného popcornu v blízkém stánku, který tu stál už několik let.

Zavrtěla jsem se na židli a snažila se nechat opětovně vtáhnout do napínavého děje. Nešlo to. Vedle mě si někdo povídal, nedalo se to ignorovat. Nemohla jsem vypnout. Hlasitě jsem si vzdychla a zakryla si alespoň jedno ucho. Nepomohlo to. Kniha přede mnou čekala, vybízela mě, ale já se nedokázala soustředit. Slova, která jsem si přečetla, jsem si nepamatovala. Byly to jen černé pixely na bílé obrazovce. Bez významu. Bez příběhu.

Naštvaně jsem vypnula svého nejlepšího přítele a rozhlédla se okolo sebe.

Na hodinách neuplynulo ani pět minut. Na lavičce vedle mě seděl postarší pán, který si povídal s nějakým známým. G. R. R. Martine, kvůli těmhle jsem přestala číst tvůj dokonalý příběh.

Zkoumala jsem spáry na podlaze. Snažila se určit, jestli vzor na zdech má nějaká pravidla. Zkoušela jsem všechno možné, abych zabila čas.

Nechtěla jsem čekat.

Uplynulo deset minut.

Můj pohled zabloudil k volně přístupnému pianu. Tak ráda bych si na tobě zahrála příteli. Povzdechla jsem si a v mysli si projížděla moje oblíbené skladby, ale hrát teď nepřipadalo v úvahu. Bylo tu moc lidí. Styděla bych se a prsty by mi zdřevěněly. Ztrapnila bych se. Dnes bych odvahu nesebrala. Jednou jsem už odvahu měla, ale po prvních pěti tónech jsem se od postaršího piana zklamaně zvedla. Bylo rozladěné, rvalo mi to srdce, mohlo vyluzovat tak nádherné tóny, ale nikdo se o něj nestaral. Nemohla jsem na něj hrát, nemohla jsem ho ponížit, ne jako minule. Při mé smůle bych ponížila i sebe. Raději jsem zůstala sedět a dál se snažila zůstat tou neviditelnou, o kterou nikdo nezavadí ani pohledem.

Do haly se nahrnulo několik lidí právě vystupujících z brněnského rychlíku. Podpatky a kolečka kufrů klapala o dlažbu. Kroky nově příchozích se rozléhala poloprázdnou halou.

Ještě chvíli vydrž čekat.

Ještě dvacet minut.

Stařík odešel a jeho místo zaujal mladý pár. Smáli se. Drželi se za ruce. Proč jsem jiná? Proč nemůžu nikoho najít? Proč každý, kdo se na mě podívá, odvrací hned zrak a neosloví mne? Zaplašila jsem své myšlenky. Tyto mě trápily každý den, ale já si jimi nechtěla kazit náladu. Vždy jsem se konejšila, že jednou se někdo najde.

Musela jsem doufat a počkat.

Svět je prapodivné místo. Jsou nám určována pravidla. Vlaky jezdí přímo na čas. Už tolikrát jsem měla nutkání začít se bavit s úplně cizím člověkem, ale bála jsem se jeho reakce a reakce okolí.

Chtěla jsem se ho zeptat jak se má. Neptat se na jméno, ani věk, ani bydliště. Prostě si promluvit o jeho dni, o počasí, novinkách, ale byla jsem srab. Myslel by si o mně, že mu chci něco prodat nebo jinak z něj vymámit peníze. Chtěla bych si jen zpříjemnit čekání, možná najít přátele nebo jen skončit náš rozhovor a jindy se s tím člověkem nepotkat.

Přistihla jsem se, jak na ten mladý pár pořád civím. Naštěstí si mě nevšimli, nikoho si nevšímali, jen toho druhého a já mohla dál bloumat mými nesourodými myšlenkami.

Deset minut. Hlasatel trhaně oznámil, že můj vlak přijede na druhé nástupiště během několika minut.

Už dost čekání.

Zvedla jsem se, hodila na záda svůj těžký cestovní batoh a šla podchodem na druhé nástupiště. Jsme jako tupé ovce. Chodíme po vyznačených trasách. Držíme se zákonů. Jen aby ve světě byl řád, který stejně vždycky někdo poruší a pak nastane chaos, který utichne až s další salvou pravidel a omezení.

Nevstupujte prosím do kolejiště, dokud vlak úplně nezastaví.

Nikdy jsem pravidla neporušila, teda aspoň, ne ta hlavní. Neměla jsem proč. Přesto jsem s nimi nesouhlasila. Stála jsem a čekala, dokud vlak nezastaví.

Našla jsem prázdné kupé, vytáhla čtečku a nechala se vtáhnout do jiného světa, ve kterém si moje fantazie pohrávala s Martinovými slovy a přetvářela je na skutečnost. Už jsem nechtěla přemýšlet nad mým světem, nad tou šedí, kterou jsem každý den vídala. Chtěla jsem už jen číst. Plnit svůj mozek novými příběhy, novými lidmi, které jsem díky těm příběhům poznala a zamilovala se do nich.

Už jsem nemusela přemýšlet nad mým životem bez cíle, beze smyslu.

Nemusela jsem přemýšlet nad zítřkem.

Nemusela jsem přemýšlet nad čekáním.