Spáry temnoty

Část 2. - Past

Pláně Ostraky měly k opravdovým plání skutečně daleko. Kdysi dávno to bývala rovinatá plošina, kde se konaly závody kluzáků, po velkém bombardování měsíce před několika desítkami let se však celá oblast proměnila na krajinu kráterů a vzniklých jeskyní. Hotový labyrint chodeb, který logicky poskytoval povstalcům dokonalý úkryt na prahu impéria.

Ethan s vojáky přistál nedaleko plání. Všude panovalo ticho a klid. Až přílišný klid.
„Kapitáne, jaký odpor? Nikde se tu nehne ani stéblo trávy!"
„Jsou zalezlí v děrách jako krysy, pane. Párkrát vystřelili po našich jednotkách a pak zbaběle utekli."
„Tak to si budeme muset zahrát na kočku a myš... Obkličte celé pláně, nikdo odtud nesmí uniknout. A kapitáne? Planeta je zamořena, odteď je v karanténě." Nemilosrdný lesk v jeho očích nenechával na pochybách, nikdo nemohl počítat se slitováním.
„Lorde Litoriele, na to ale budeme potřebovat více mužů."
„Tak je sežeňte. Půjdu zatím napřed."
„Je to bezpečné, pane?"
„Téhle špíny se bát nebudu, kapitáne."

Nakonec, neměl kam spěchat. Celá planeta, i celá pláň, byla obklíčena a povstalci tak neměli kam uniknout. Přesto měl stále na paměti, že tunely využívali měsíce, možná dokonce déle, a tak nikdo nemohl vědět, jak daleko je stihli rozšířit. Dokonce se mohlo stát, že se jim je povedlo protáhnout až za hranice plání, a tak celé obklíčení pozbude smyslu. Z planety se ovšem nikdo bez jeho svolení dostat nemohl, měl je tedy v pasti a bylo jen otázkou času, kdy padne i poslední z nich.

Tolik si přál, aby už mistrovi mohl hlásit splnění úkolu. Poslední dobou cítil mezi nimi napětí a tohle by určitě pomohlo dokázat, že je důvěry svého mistra hoden.

Vstup do jeskyní pod plání nic nezakrývalo. Zkrátka šlo o díru v zemi. Nikoho by jednoduše nenapadlo, že právě tohle je vstup do labyrintu chodeb. Povstalci tam ale mohli nastražit pasti. Ať už protože věděli, že tam někdo přijde nebo jen proto, aby se ochránili, kdyby se něco dělo. Ethan sáhl do kapsy a vypustil před sebe několik malých sond. Měly velikost přibližně pomeranče a detekovaly všechno, co by mohlo ohrozit postup. Pokud něco našly, buď ho upozornily, nebo past rovnou zneškodnily.

Sondy poletovaly před ním a on opatrně procházel úzkými chodbami ozářenými rudou barvou jeho meče. Rudá záře působila trochu děsivě a stísněný prostor dotvářel děsivou atmosféru. Od úst mu stoupal obláček páry a půda pod nohama jemně křupala. Cítil, že se mu lehce potí a chvějí ruce. Tma před ním mohla přinést cokoliv a on se snažil vycítit nějaké známky nebezpečí. V takovou chvíli by mu měla nejvíc pomoci Síla, ale právě s tou poslední dobou bojoval. Jen netušil proč. Chvíli si připadal jako ten mladý učedník před lety. Tehdy pro něj Síla byla jen pojem. A nyní se jím stala zase.

Zvuky jeho kroků tlumila vrstva písku na zemi a čas od času zaslechl pouze svůj dech a tlukot srdce. Na planetě toho moc nežilo. Žádné pořádné rostliny ani živočichové. Výpary z továren otrávily vzduch natolik, že ani člověk tady neměl růžové podmínky a proto zde pracovali zejména nuceně nasazení dělníci. Nikdo jiný by takovou práci nedělal.

Už několik minut procházel potemnělou chodbou a stále více pociťoval po těle zvláštní mrazení. Od konečků prstů k hlavě a zase zpět. Vnímal také, jak se vzduch kolem něj podivně chvěje. Mohl to být pouhý průvan, ale mohlo to být také... Sonda před ním začala najednou zběsile pípat. Pak se ozval výbuch a Ethana zasypaly kusy kamení a hlíny. Měl štěstí, že nestál blíž, jinak by ho výbuch roztrhal na kusy. Pouze s drobnými šrámy na tváři se vyhrabal ze sutin a rozkašlal se. Úzkou chodbu plnil prach. Nemohl tam zůstat. Cestu před ním tak jako tak blokovaly sutiny a on se proto vydal na cestu na povrch.