Svět ve studně

1. Ve studně

,,Snídaně..." prudce sebou trhnu, když slyším matčin hlas. Musím jí jít pomoct. Od dob kdy nám umřel tatínek musela jsem začít pomáhat matce s domácností. Jsem jedináček což mě docela mrzí, ale dokážu se s tím vyrovnat. Mám svojeho milovaného kocourka Reida a papouška Jowa. ,, Snídaně!" ozve se znovu tentokrát už přísnější matčin hlas.

Sejdu po dřevěných schodech dolů do kuchyně. Tam už stojí mamka a krájí chleba a maže na něj máslo. Podá mi krajíc chleba a hrníček s mlékem od naší kozy a já se posadím za malý jídelní stůl. Sním chleba a vypiju polovinu mléka a druhou polovinu dám Reidovi. Na ruku smetu drobečky od chleba ze stolu a podám je Jowovi a ten je opatrně vezme zobákem přímo z mé ruky. ,, Už nemáme vodu, mohla by jsi do studně pro ni zajít? " požádá mě matka a já vezmu do náruče Reida a Jowa si nechám na rameni a jdu nahoru.

V lavoru si umeju obličej a vyčistím si zuby, na sebe si vezmu hnědé kalhoty, smetanovou košili, kterou si zastrčím do kalhot a vezmu si vysoké kožené boty. Radši si vezmu i vestu, protože ráno je zima.

Razím si to polní cestou rovnou do lesa k studánce. V patách mám Reida, který musí čas od času běžet, aby mě dohnal, protože má krátké nožičky. Za chvilku se džberem dorazíme ke studně. Začnu pomalu spouštět nádobu do studně. Nevím co ho to napadlou, ale Reid najednou skočí přes okraj studně. Skoro jistě vím, že to na druhý okraj nepřeskočí a tak se vrhnu za ním. On sice kupodivu na druhý okraj přeskočí, ale já ztratím rovnováhu a padám přímo do temné hloubky.

Letím strašnou rychlostí a slyším blíž a blíž vodu. Čekám každou chvíli silný náraz vody, ale ono nic. Letím už docela dost dlouho, ta studna musí být strašně hluboká. Už cítím, že se blíží silný náraz a tu najednou Bum! Spadla jsem , ale ne do vody. Do něčeho měkkého, hebkého... jakoby do něčeho chlupatého. Když si to uvědomím trhnu sebou a už jsem na nohou. Rychle couvám a nestíhám ani vnímat, že mam pevnou půdu pod nohama a ne vodu. Mám plnou hlavu toho, na co sem dopadla. Nevidím na to je to ukryto ve tmě, ze které jsem právě vyběhla. A najednou se ve tmě objeví... ledově modré oči, co mě probodávají pohledem. Jsou děsivé. Vůbec netuším jakému zvířeti patří. Podle plíživého, pomalého pohybu vpřed směrem ke mně a vražedného pohledu tuším, že to bude šelma. Už už čekám až vyskočí ze tmy a zatne své drápy hluboko do mé kůže. Zatím to, ale nevypadá, že by ten tvor měl v plánu něco takového udělat. Blíží se pomalu ke konci tmavé části tohoto neznámého prostoru kde právě stojím. Nejdříve se ze tmy vynoří jedna šedá tlapa, pak druhá a pak černý čumák. Oči už nemá ledově vražedné, ale spíše pomněnkově milé. Teď už poznávám co je to za živočicha. Je to přece ...