Ano, pane řediteli ✔️

Kapitola 1 - Míša

Celou knihu sem dát už nemůžu, ale dám vám jsem aspoň ukázku, obzvlášť tedy pro ty, kteří by si říďu rádi přečetli :)

-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Rozletěly se dveře a dovnitř vstoupil on. Zase. Sotva před pár minutami skončila prezentace, na které nechyběl, a už stál v naší kanceláři. Z jeho rozzuřeného pohledu se mi svíral žaludek. Od něj se nedalo očekávat, že přišel v míru. S oblibou vytvářel problémy z ničeho. Jen hledal důvody, jak nám vynadat. A stejně tak tomu bylo i teď.

„Je tam?" zařval ještě mezi dveřmi, třískl jimi a bez ťukání vtrhl rovnou k Tomášovi.

Nedal mi šanci odpovědět, natož ho zastavit. Stěží mi doputoval dech do plic. Nechápavě jsem nad tím kroutila hlavou. Proč se mě vůbec ptal, když o odpověď stejně nestál. Ještě nebyl ve firmě tak dlouho, abych si zvykla na jeho hulvátské chování. Pokoušela jsem se tím dnes a denně uklidňovat. Marně.

Asi dvacet vteřin po jeho příchodu mi zachrčel interkom, přes který mě Tomáš poprosil o podklady k jedné reklamní kampani. Všechny složky jsem si úhledně rovnala podle abecedy, takže mi ruka automaticky sáhla do správné police a vytáhla z ní modré desky.

Jednou krátce jsem ťukla, vyčkala na vyzvání a vstoupila do vedlejší kanceláře. Se sebejistě zvednutou hlavou jsem se soustředila na každičký malý krok. Milovala jsem vysoké jehlové podpatky, protože mi dělaly delší nohy a připadala jsem si v nich víc sexy. Jenže před ním se mi třásly nohy obavou, že zakopnu a spadnu na pusu nebo v horším případě hodím šipku rovnou k němu do klína. V jeho přítomnosti mě vždy ovládal nepříjemný svíravý pocit.

„Prosím tě, jak dlouho to tu máme?" zeptal se mě Tomáš, když složka přistála na jeho stole.

„Maximálně týden," vypadlo ze mě bez přemýšlení.

Děkovně kývl a otočil se na něj. „Slyšel jsi? Času dost."

„Nezájem," vyštěkl. „Kolomazník je V.I.P. a stěžoval si, že ještě nedostal nabídku. Takže na ní okamžitě zapracujete!"

Tomáš tázavě pozvedl obočí. „Adame, nevím, jak jste to dělali v Americe, ale tady si na tohle nehrajeme. Termín je na konci dubna. Musí počkat, až se k tomu dostaneme."

„Jaký nehrajeme?" zařval rozzuřeně, že mi leknutím srdce poskočilo do krku.

„Kdybych měl upřednostňovat každýho, kdo je podle tebe V.I.P., tak nedělám nic jinýho. Zpracováváme zakázky podle zadaného termínu."

„Nezájem! Vy dva jste naprosto k ničemu. Nechápu, jak jste tady mohli fungovat, když nejste schopní udělat jednu debilní kampaň," křičel na celou kancelář jako smyslů zbavený. Prudce vstal ze židle a opřel se dlaněmi o stůl před sebou. „Kdybys nebyl můj bratr, tak odsud letíš!"

Tomáš uměl zachovat klid poměrně dlouho, jenže jakmile ho vytočil, lítaly hromy a blesky. Nikdo jiný tohle nedokázal. Vztek vytlačil z jeho plného poháru trpělivost. V ten moment bouchla bomba, která do té doby tiše tikala ukrytá pod povrchem. Postavil se, aby mu pohlédl do očí, a vykřikl: „Děláš si ze mě srandu?"

„Ne. Jestli si neumíš uspořádat práci a priority, tak tu pro tebe není místo."

„Myslíš si, že když ses usadil na tátovo křeslo, že máš právo mě peskovat jako malýho kluka? Pracuju tady dýl a nebudu skákat, jak ty pískáš."

„Budeš!"

Tomáše na manažerský post dosadil otec, který mu plně důvěřoval, a on se opravdu snažil ho nezklamat. Do všech zakázek vkládal velké úsilí a někdy skoro potil krev, aby vše dopadlo co nejlépe. Jenže tomu pitomci, stojícímu proti němu, se ničím nezavděčil.