IT was supposed to be different

1.

Začalo to úplně nevinně. Ze začátku to byly jen noční můry, po kterých jsem se lehko vzpamatovala. Teď, teď je to jiné. Nikdy by mne nenapadlo, že by to mohlo zajít až tak masivně daleko, že mám poslední dva měsíce takové trauma, že chodit do práce, nebo vykonávat jakékoli lehké úkony bude tak obtížné. Vlastně, skoro nespím. Bojím se usnout. Bojím se, protože nechci riskovat, že bych se už neprobudila. Pronásleduje mě všude, a myslím si, že svět kolem mě začíná být jaksi...nereálný.
         Nevím kdo to je, ani to, proč ho stále mám v hlavě, ale už to psychicky přestávam dávat. Musela jsem to začít řešit, aniž bych chtěla, protože si toho samozřejmě můj přítel všiml. Objednal mne k psychologovi, kteří mi přiváděj hrůzu, nevím proč. Snad trauma z dětství? Každopádně, nepomohl mi, ba naopak, ještě mi to zhoršil. Zdá se mi, že se s takovým případem snad ještě nesetkal. Cítím se tak strašně neviditelná, ale zároveň tak moc na očích všech, vedle  kterých projdu. Když jsem řekla tomu stupidnímu doktorovi, že vídám blbýho klauna, diagnostikoval mi to jako trauma z dětství, snad jakobych se jich někdy bála. Ale když mu řeknu, že jsem se nikdy nesetkala s případem, že by mě někdy klauni děsili, nereaguje a jede si svou. Asi neví co semnou.
          Po pár neprospaných týdnech jsem zavolala svým rodičům. Řekla jsem jim vše co se mi za uplynulých pár měsíců děje. Řekli mi ať za nima přijedu, že mi něco chtějí říct. Neváhala jsem a souhlasila.
          Přes ty nervy jsem nesledovala čas, nevím jak dlouho jsem jela, měla jsem plnou hlavu toho... stvoření? Je mi sice 27, ale tím vším co se mi děje, se necítím ani jako člověk.
           Plná vyčerpání jsem dojela do města, kam jsme se s rodiči před asi 10 lety přestěhovali, do Derry. Bylo to takové malebné malé městečko, ale je tu vše co by obyčejný člověk potřeboval. Nádherné ručně stavěné baráčky, zdobené zahrádkama, které svývma sytýma barvama uchvátí. Nadšení však ze mě upadlo když jsem vjela do první ulice. Vypadalo to úplně jinak, než jsem si jako teenager pamatovala. Polovina byla zchátralá, po nekonečném čekání po nějakém majteli, který by si ji vzal pod srdíčko. Jak jsem projížděla, nahrnuly se mi slzy do očí. Začala jsem mít hrozně divnej pocit. Jakoby mne teď někdo vzal pod krkem. Tlak na hrudi nabýval na hmotnosti když jsem přijížděla k domu rodičů. Nevypadal už tak vesele a přístupně jako kdysi...Chvíli jsem i začala pochybovat, jestli tam někdo ještě žije.
            Zastavila jsem před kamennou cestičkou, která byla prorostlá plevelem a travinou. Vystoupila jsem a šla pomalu k venkovním dveřím. Stála jsem na prahu a koukala na popraskané dveře, které sotva drželi na pantech. Zhluboka jsem se nadechla a zaklepala na ně. Po chvíli mrtvého ticha jsem uslyšela hlas. Hlas mého otce. ,,Kdo je?" zeptal se poněkud zastrašeně. ,, Tati, to jsem já" zamumlala jsem. Po chvíli čekání se dveře otevřeli a já tak znovu uviděla mého otce, s více vráskami než jsem si pamatovala. To takhle vypadal ustaraně celou dobu? ,,Mary...". Neváhala jsem a vrhnula jsem se po něm jako malé dítě, které právě dostalo svého oblíbeného plyšáka. ,,Tak strašně jsi mi chyběl" mé unavené oči ze sebe vypustily zbývající slzy, které jsem ještě měla v zásobě. Uslyšela jsem lehké a ladné krůčky jak směřují k nám z poza pokoje. Mamka se vynořila z temného pokoje, kde býval obývák. Pustila jsem taťku a objala mamku tak silně až jsem si myslela, že ji udusím. ,,Zlatíčko, tak ses nam vrátila" pošeptala mi do ucha. Odstoupila jsem od nich a koukla se na ně. Připadalo mi jakoby zestárli minimálně o 30 let. To je snad zničilo tohle místo? A proč vlastně žijí takhle? Vždyť dříve byli veselí a plní energie, kam to všechno zmizelo?
         ,,Co se tady stalo? Proč je to tady všechno tak... mrtvý?" stála jsem bez hnutí. Koukali na mne udiveně a dlouhou dobu nic neříkali až mi to bylo nepříjemný.
        ,,Mrtvý? Oh to ne, je to tu skvělé" pokřiveným pohledem se na mě mamka usmála a poklepala taťku po rameni. Nestačila jsem se divit, co to právě v tuhle chvíli vypustila z jejích úst, ale nijak jsem nad tým dlouho nepřemýšlela, vzala jsem to tak, že už tu žijí poměrně dlouhou dobu a nejspíš si na to zvykli. ,,Tak pojď dovnitř, uvařím ti čaj a shodou náhod mám pro tebe připravené skořicové cookies, které tak miluješ" zahlásila mamka radostě a zmizela do hlubin temného domu.

Zamrazilo mě, já cookies nesnáším, a už vůbec, mamka je nikdy nepekla.
    

Ahoj, rozhodla jsem se po dlouhém uvažování opět psát. Uvidíme jak to bude pokračovat, ale doufám, že se do toho opět vrhnu. s láskou losthabitat.