Světlo večera.

Pohled prince Kaspiána

Jsem uprostřed velkého tanečního sálu. Nikdo tu kolem není jen já sám a zkouším se nabudit štěstím z toho, že si budu moci za půl roku vybrat svou nevěstu šlechtického původu, ale problém je v tom, že jsem  až moc velký snílek a proto doufám, že najdu svou životní lasku. A i kdyby byla venkovanka nebo jen obyčejná komorná budu jí mít rád proto jaká je a ne proto co vlastní a jak mocní jsou její rodiče.

Za nějakou chvíli dojdu na samý střed sálu a lehnu si v novém saku na zem. Kdyby tohle viděla moje matka asi zešílí, ale jelikož tady není mohu si dovolit trochu toho nekrálovského pohodlí tvrdé země, ticha a spousty volného místa okolo. Místo příliš měkké postele a všech těch skříní a ustaraných komorných abych byl na vše připraven. Jen tak zapřemýšlet o věcech o kterých jindy nemám ani náladu přemýšlet. Jen na hodinu denně si vyhradit čas jen pro sebe by bylo krásné, místo těch věčných královských šaškáren. Je asi hodina do oběda a moje komorné už mě schání a tak se ptám jestli bych alespoň jednou nemohl přijít na oběd v nočním pyžamu, protože jsem se právě uráčil vstát a mám hlad.

Moje rodina si však zakládá na přesně předepsaných plánech dne a na etiketě a dalších těch královských posedlostí. Proto vstanu ze země a pomalu kráčím směrem k velkým dřevěným dveřím u velkého tanečního sálu a odcházím za jednou z komorných, že jsem připraven na ustrojení do více formálního oblečení než je moje modré sako. Není modrá barva formální k obědu z toho důvodu, že nabuzuje větší radost barevnosti a elegance než samotně prostřený oběd.

Vejít do pokoje je jako vejít do klece ze které nejde utéct. Před ní stojí stráž a uvnitř jsou hned dvě komorné. Jsem vlastně vězněm ve svém vlastním domě. Nikdo se mě nikdy neptal na to jestli chci být princem ani jestli se chci vůbec narodit. Podle mého by neuškodilo se občas optat i na můj názor, ale to se nikdy nestane.

Jsem oblečený do toho samého jako každý den až na to, že mám každý den jiné oblečení. Nejsou stejné jen barvou, ale co jeden kus to dalších deset ve skříni, kydyby se náhodou stalo něco s tím prvním. Rád bych vám stručně vysvětlil jak mé oblečení vypadá, ale jelikož sám nevím co je to za střih nebo po kom je tento tvar pojmenovaný budu to popisovat stručně a zcela jednoduše. Začneme u bílé košile na které mám černé sako, které je šité na míru abych nevipadal o něco míň královsky než jak se sluší a patří. Kolem krku nosím zásadně černého motýlka a na prsou mám připnutý znak naší země (Velký rozzuřený medvět s mečem v ruce olemovaný jakým si hadem nebo něčím podobným). Kalhoty a polobotky jsou černé, aby ladili k saku. Moje vlasy sou sčesané na stranu a pomocí trocha gelu i trochu rozcuchané. Jedna z komorných zařvala, že jsem připraven na nástup do jídelny a tak se mi otevřeli dveře od pokoje dokořán a já mohl seběhnout po schodech dolů.

Vejít do jídelny a nahlas všechny pozdravit není slušné, protože se u jídla nemluví. Smí se mluvit jen tehdy kdy oba co budou hovořit budou mít prázdné a odnešené talíře. Proto se lehce ukloním a usednu na mou židli u královského stolu. Po celý čas oběda nikdo ani nepromluvil, nebo nepoděkoval služebným za přinesené jídlo, což se mi zdá sobecké. Když jsme od oběda odcházeli čekali na mě mé komorné, abych se mohl převléct zpět do normálních věcí co jsou vhodné jak pro mě tak pro celý královský rod. Hned co mě oblékli jsem se zase vrátil do velkého tanečního sálu a lehl si přímo doprostřed. Přemýšlel jsem o mém snu, o snu co každý večer příjde, ale zase k ránu odejde. Nevěděl jsem zda je to pravda či ne ale bylo to tak blízko a přitom tak daleko. Po pár hodinách klidu jsem se vrátil do své komnaty, abych mohl trénovat na piáno. Zahrál jsem pár písní od těch nejstarších písní po úplné hitovky a vžil jsem se do hudby a nechal sem se jí jen tak unášet. unášt jako v řece nás unáší proud a mi poznáváme nové věci a místa. Asi po dvou hodinách jsem se zbudil ze svého sněný a byl jsem připravený akorát tak do postele. Schodil jsem ze sebe vše až na moje padnoucí černé boxerky a skočil jsem rovnou do postele. Přikryl jsem se dekou, zavřel oči a nechal jsem se unést do světa fantazie.

Můj svět fantazie je sice každý den ten samý, ale stále zajímavý jako vždy. Je o dívce která má blonďaté dlouhé vlasy sepnuté do celkem obyčejného  culíku a krásné bledě modré až tyrkysové šaty s volánky. Mikdy jsem neviděl tak čistou tvář a zářila jako slunce, ale vždy když se na mě podívala, schoval jsem se za strom a ona usedala na kámen v řece a zpívala si písničku. Z jejích úst, ale nevycházela radost jako z té písničky, ale strach, místy nenávist a volání o pomoc. Dalšího dne.....