Spáry temnoty

Část 4. - Cesta

Probudil ho ohlušující rachot. Zem se jemně otřásala a tváře mu ovíval lehký vánek. Otevřel oči a prudce se posadil. Vzápětí svého činu trpce litoval. Oslnivé světlo ho skoro oslepilo, proto si oči na chvíli zakryl rukou. Kolem se vznášel drobný rozvířený písek, díky kterému si uvědomil, že má krk jako v jednom ohni a v hlavě mu nepříjemně tepe. Jeho tělo navíc začalo registrovat také nepříjemně vysokou okolní teplotu. Konečně spustil ruku dolů a rozhlédl se.

„Průšvih..." Na nic jiného se nezmohl. Seděl na okraji malého lesíka. Po pravé straně trochu zeleně a stromů, po levé holá poušť. A všude okolo ani známka po někom nebo něčem živém. Prohledal se a s hrůzou zjistil, že u sebe nemá absolutně nic. Jediné, co mu zůstalo, bylo oblečení. Rázem pochopil, co Vaderova slova znamenala.

„Udělal ze mě lovnou zvěř!" odplivl si do písku, sotva se postavil a přemýšlel, co bude dělat. Neměl tušení na jaké planetě ho vysadili, neměl u sebe vůbec nic a horko sálající všude kolem mu znesnadňovalo dýchání i myšlení.

Věděl jediné, nemohl zůstat tam, kde ho seděl. Doufal, že brzy narazí na nějaké obyvatele a jen se modlil, aby to nebyli ozbrojení banditi nebo něco podobného.

Vešel do řídkého lesíka, který alespoň částečně poskytoval ochranu před sluncem a toužebně se rozhlížel, jestli někde nezahlédne vodu. Moc daleko však nedošel. Začalo se smrákat a to velice rychle. Během deseti minut už si neviděl ani na špičku nosu. Nechtělo se mu tábořit na místě, o kterém nevěděl vůbec nic, ale poté, co asi potřetí zakopl, došel přece jen k názoru, že bude možná lepší opřít se o strom, trochu se prospat a počkat, co přinese další den.

Usnout pořádně nedokázal. Vzbudilo ho sebemenší zašustění a neustále pak očima pátral ve tmě a snažil se zahlédnout potenciální nebezpečí. Nikde ale naštěstí nebylo ani živé duše.

Ráno se probudil s pořádnou žízní a kručícím žaludkem. Musel si nutně sehnat alespoň vodu. Jenže pít z pramene na planetě kterou neznal, to se rovnalo šílenství. Klidně to mohly být nějaké jedovaté prameny, byť na první pohled se zdály lákavě. A totéž platilo i o bobulích rostoucích na okolních keřících. Mohlo jít o ovoce, ale klidně také velice prudký jed.

Zahnal myšlenky na něco k snědku a pustil se do dalšího průzkumu. Štěstí se na něj usmálo a nebyl na cestě déle než hodinu, když před sebou spatřil malou karavanu.

Čtyři muži. Tedy nejspíš, měli zahalené obličeje a shrbené postavy. Jakmile ho spatřili, všichni popadli do rukou zbraně. Jediným pohledem pochopil, že nebyly jejich. Šlo o klasické blastery impéria. Zvedl rychle ruce do výše pasu, aby na ně viděli.

„Jen klid. Nemám zbraň." Jeden ze zahalenců ho obešel a pořádně si ho prohlédl.
„Fakt nemá. Tenhle nemá vůbec nic."
„Něco mít musí! Prohledej ho!" zavrčel další. První k němu přistoupil a prohledal ty jediné dvě kapsy, které měl na kalhotách. Nebylo v nich nic víc, než jen kousky větviček.

„Fakt nemá vůbec nic."
„A co jeho život. Třeba by nám za něj něco dali." Ethanovi blesklo hlavou, že to je to poslední, co potřebuje, ale potěšilo ho, že nemají tušení, co je zač. Kdyby měli, patrně by už měl nasazená pouta a to ještě v tom lepším případě.

„Co seš zač, člověče?" štěkl třetí.

„Poutník," odpověděl Ethan a snažil se přitom nemlaskat. Seschlé rty se mu nepříjemně lepily k sobě.

„Ňáky méno máš, ne?"
„Říkají mi Liam."

„Liam? To nejni moc originální, co?" rozchechtali se. Ethan pokrčil rameny.