Spáry temnoty

Část 5. - Nová pouť

***

„Ethane! Tohle neplatí, zase podvádíš!"

„Co kecáš? Hrál jsem fair!"

Kolem pobíhalo asi šest, nebo sedm dětí. Nikdo z nich nemohl být starší než sedm let. Házeli si s plochým diskem a snažili se jím trefit Orfské ovoce. Šťavnatý a sladký plod rostoucí až vysoko ve větvích a velmi špatné dostupný.

„Mě už to nebaví, pojďte hrát něco jiného." Tenký hlásek malé holčičky se jemně rozléhal okolím. Ostatní přikyvovali. Tohle ovoce bylo zkrátka nedobytné.

„Hej, děcka, mazejte už domů, brzy bude tma." To na děti volal postarší muž, který kolem projížděl na malém skútru.

„Jéé, zase jsme stihli tak málo." Reptalo několik z nich. Ethanovi se také nechtělo. Trávit čas venku se svými přáteli, to ho bavilo. Nakonec ale přeci jen poslechl a odloudal se domů. Jejich dům vypadal obyčejně, ale na běžné poměry si žili docela hezky. Jednopodlažní domek na předměstí s malou zahrádkou, kde jeho otec pěstoval různé plodiny. Zejména ty z jiných planet. Byl to totiž obchodník. Vozil domů ze svých cest různé věci a některé pak pěstoval a prodával.

Matku nikdy nepoznal. Nevěděl, co se s ní stalo. Otec mu řekl, že ji unesli, když byl nemluvně. Ale kdo ji unesl a proč? To se nikdy nedozvěděl. Stát se s ní mohlo tedy vlastně cokoliv.

Žádné sourozence neměl. Neměli ani žádného domácího mazlíčka. Otec na to zkrátka neměl čas a on byl, podle jeho názoru, moc malý na to, aby se o nějakého staral. Beztak neustále běhal venku.

„Zase jdeš pozdě, Ete," přivítal ho svým hlubokým hlasem. „Umyj si ruce a sedej rovnou ke stolu." Poslechl. Procházel právě kolem holovizoru. Většinou přenášel přímý přenos těch nejdůležitějších informací z celé galaxie.

„To je strašný, co se teď děje," hučel si spíš pro sebe jeho otec. „Neustále se to někde mele. Jsem moc zvědavý, kdy si někdo vzpomene i na naši planetu..."

„Ale my nejsme ničím důležití, že ne tati?"

„Ne, Ete, nejsme. Není tu nic extra, o co by se nové impérium mělo zajímat. Neboj se. Tady se nic nestane."

***

Probral se až o mnohem později. Všude vládla tma. Okolí osvětloval malý oheň a vesele praskal do ticha. Chtěl si sáhnout na hlavu, která mu třeštila jako sto zvonů, ale zjistil, že je svázaný. Ruce i nohy. Ležel na boku, a tak se alespoň převalil na záda. Jinak tichou nocí se začaly ozývat šoupavé zvuky.

„Buď zticha, mladej, já se chci vyspat!" okřikl ho něčí vysoký hlásek.

„Necítím ruce!"
„Ty Vader nechce, pokud ti upadnou, žádná škoda." Ethan protočil oči a pomyslel si, že ten někdo je tupec.

„Jak jsi věděl, kdo jsem?"
„Sledoval jsem tě už od včerejška. Měl jsem štěstí."

„A čekal až do rána?"
„No, to vidíš, ne?"
„Proč?"

„Abych se nemusel dělit, ty blbče!"

„S kým?"

„U všech planet, co jsi vlastně zač, že je na tebe vypsaná taková odměna? Za takového pitomce by snad Vader takový prachy nedal, ne?" Ethan na to nic neřekl.

„Kde je vůbec teď?"

„Kdo? Vader? Nemám tušení. Až tě dostanu na loď, pošlu jim zprávu a oni mně souřadnice, to je přece jasný, ne?"