My Annoying Brother 2

40.KAPITOLA

Z pohledu Courtney

Byla jsem doma sama. Venku sněžilo a bylo pod nulou. Hrozná zima. Je konec února a já mám den před termínem. Docela mám strach. Může to přijít z ničeho nic, nebo také klidně i za týden. Nejhorší na tom je, že Cole je v práci a mě už od rána bolí břicho. Nakonec se rozhodnu dát si horkou sprchu, která mi vždycky při bolestech čehokoliv pomohla. Ale tohle se spíš zhoršilo.  
,,Sakra, to ne." Zakleju a vypnu vodu. Najednou mým tělem projede ostrá bolest. Rychle omotám ručník kolem sebe a pomalu se došoupu do ložnice. Nasoukám se do džínů a Colova trička. 
,,Au. Doprdele." Začnu dýchat zhluboka. 
,,Bezva ty jsi si vybral chvíli." Začnu hledat svůj telefon. Sice už mám zabaleno, ale tak na půl, takže si budu muset ještě dobalit. Konečně ho najdu a vytočím Colovo číslo. Díky bohu to vezme hned. 
,,Ahoj lásko, dneska se vrátili Shawn s Clarke z chaty, prej se máme zastavit."   
,,Cole budeš to muset nechat na jindy." Nestihnu mu všechno říct, protože mě on přeruší. 
,,Počkej proč? Co blbneš, vždyť neznamená, že se to narodí hned zítra."  
,,No to už asi ne, protože to vypadá na dnešek."  
,,Počkej co?! Ty? Vydrž hned jsem doma, hlavně dýchej a neboj se." Rychle to típne.  
,,Ugh, Cole." Odložím telefon a začnu balit věci pro miminko.

Už mám skoro všechno, když v tu chvíli se rozletí dveře od pokoje. Ve dveřích stojí zadýchaný Cole. 
,,Je-jedeme." Vydá ze sebe a vezme mi tašky. Já se pomalu došoupu za ním. Při těch bolestech to moc nejde. Nějak si nazuju kozačky a hodím přes sebe kabát.  
,,Cole prosím pomalu, to hrozně bolí."  
,,Promiň lásko, ale musíme jet."   
,,Klid, já nebudu rodit hned."  
,,Jo jo, tak tupej zase nejsem." Řekne spíš vykuleně, než podrážděně. On je docela mimo, ale rozumím mu, já jsem taky vykulená. Hrozně to bolí a to není to nejhorší. Kontrakce mám zatím po sedmi minutách. Rozjelo se to docela rychle. Rychleji, než jsem čekala. Cole ještě z výtahu odemkne auto, doběhne k němu a dá tam tašky. Vrátí se ke mně a posadí mě do auta a připoutá. Rychle oběhne auto, sedne si, nastartuje a rozjede se.  
,,Dobrý lásko?"  
,,Zatím ano."  
,,Jo? Tak se mnou to brzy sekne."   
,,Ale nesekne, bude to dobrý."  
,,Doufám, budu u tebe po celou dobu."  
,,Slibuješ?"   
,,Slibuju, nenechám tě v tom, když to se mnou nešvihne." Zasměje se, taky bych se zasmála, ale přijde další nával bolesti. Cole sešlápne plyn a přidá.

Zaparkuje před nemocnicí a pomůže mi vystoupit. Vezme moje tašky, chytne mě za ruku a vydá se na recepci nemocnice. 
,,Dobrý den, přejete si?"  
,,Dobrý den, moje manželka asi rodí." Vyjekne Cole a ona se zarazí. 
,,Dobře, uklidněte se. Po kolika minutách má vaše partnerka kontrakce?"   
,,Teď už po šesti, pěti minutách." Vložím se do toho já. 
,,Dobře, tak to bude ještě chvíli trvat, dáme vás na pokoj, počkejte tu s další sestrou, vypíšete papíry." Koukne se na Cola, když mě vede do útrob nemocnice, na cestu k mému pokoji.  
,,Ničeho se nebojte, za chvíli přijde paní doktorka a zkontroluje vás. Víte, co to bude?"  
,,Ne, má to být překvapení." Trochu se pousměju.  
,,Oh, to je hezké." Usměje se a otevře dveře od pokoje. Musím říct, že je opravdu hezký. Převléknu se do nemocničního oblečení a sednu si na postel. Bolesti trochu ustoupily, ale vím, že tohle není planý poplach, tohle je už na ostro. Kontrakce mám už po čtyřech minutách, jde to docela rychle. Po chvíli přijde doktorka a prohlédne mě. 
,,Je to na dobré cestě. Myslím, že tak do hodiny už budete to malé držet v náruči."   
,,To je hrozně za dlouho" Zabrblám vyděšeně. Jsem z toho všeho hrozně posraná. Připadá mi to jako včera, kdy jsem se to společně s Clarke dozvěděla za pomoci těhotenské testu a najednou bude u mě. 
,,Uvidíte, že to uteče, ani se nenadějete. Jinak ten vysoký, dost vykulený mladík je?"  
,,Můj manžel, ano. On je z toho všeho takovej vykulenej. Má pomalu větší strach než já." Trochu se zasměju, teda jak mi to ta bolest umožňuje.  
,,Ale je to krásné. Pustím ho za vámi a za deset minut se na vás přijdu podívat." Mile se usměje a odejde.

Posadím se tak, aby mi to bylo co nejpohodlnější, ale přiznám se, že to bolí čím dál tím víc. Do pokoje vejde Cole a rozpačitě dojde ke mně.  
,,Jak je?" Chytne mě za ruku a jemně ji zmáčkne. 
,,No, bylo mi i líp, ale doktorka říkala, že do hodiny už by tu mohl být. Nebo mohla."  
,,Mohl, bude to kluk, já tomu věřím." Pohladí mě po tváři. 
,,Mně je jedno, co to bude, v tuhle chvíli si přeju, aby už byl na světě a v pořádku." Zatnu zuby a začnu rychle dýchat. 
,,Dobrý, asi to bolí co?" Nervózně se zasměje. 
,,Myslíš?" Trochu ho probodnu pohledem. 
,,Promiň, to byla asi blbá otázka."  
,,Trochu." Pokusím se zasmát.  
,,Jejda, já jsem z toho hrozně nervózní, mám tep až u stropu a každou chvíli to se mnou sekne. Já jsem to ještě nikomu nenapsal a asi ani nenapíšu, protože se mi klepou ruce." Začne chodit sem a tam.
,,Lásko notak, to bude dobrý, hele skočíš mi pro hroznový cukr?"  
,,Cože? Co to je? Jo, už vím. Už jdu." Rychle se otočí a přitom narazí do zdi hned vedle dveří. Plácnu se do čela. 
,,Ty opravdu nejsi v pohodě."  
,,Noo, je to znát." Zasměje se a rychle odejde. Je mi ho líto, ale musím se jeho chování zasmát.

Po asi půl hodině se porod rozjede. Kontrakce mám po minutě a bolesti už snad ani nevnímám. Můj jedinej úkol je, aby miminko se dostalo živé a zdravé na svět.  
,,Auuu! Courtney." Zaúpí Cole, když mu doslova drtím ruku. Skoro ho nevnímám, jsem už hodně vyčerpaná a zpocené vlasy mám přilepené na tvářích a krku. 
,,Já už nemůžu." Vydám ze sebe potichu. Nemám ani sílu na to řvát. 
,,To zvládnete, už jenom třikrát a bude po všem." Ujistí mě doktorka. Já tak udělám a do pár minut se pokojem rozezní hlasitý pláč. Ucítím, jak Cole ztuhne a můj žaludek se sevře, ale ne ve špatném slova smyslu.
,,Gratuluju, máte hezkého chlapečka." Usměje se, přestřihne pupeční šňůru, provizorně ho zabalí a položí ho na mě. Když ho uvidím pořádně, začnou mi téct slzy. Je to neuvěřitelné ho konečně vidět a držet ho. Kouknu se na Cola, který se usmívá od ucha k uchu a v očích se mu lesknou slzy. Pohladí ho po malé tvářičce a mně věnuje polibek. Opře si čelo o to mé a oba se u toho šťastně usmíváme. Po chvíli si ho převezmou pediatři a Cola pošlou s nimi. Když mám všechno za sebou, dají mě na pokoj, kde jsou dvě další postele a nádherný výhled na zasněžené Toronto. Ještě trochu mě všechno bolí, ale když pomyslím na svoje kluky, hned na tu bolest zapomenu.

Na pokoj přijde Cole a sedne si na malou židličku vedle mé postele.  
,,Byla jsi skvělá."  
,,Ale jenom díky tobě. Promiň za tu ruku."  
,,Ále, jsem chlap, už je to dobrý."  
,,Dobře, ty můj hrdino." Usměju se a dám mu pusu na tvář.  
,,Tak tady vám vezu toho špunta." Přijde sestra a vezme ho z postýlky do náruče. Mně se automaticky nahrnou slzy do očí. Cole hned ustoupí, aby mi ho mohla opatrně podat. Vezmu si ho a hned si ho prohlédnu, i když je ještě trochu zmuchlanej, je krásnej. 
,,Nechám vás o samotě."  Usměje se na nás a odejde. 
,,Je ti podobnej." Zvednu pohled ke Colovi. 
,,Tobě taky." Usměje se a pohladí mě po ruce. 
,,Tak vítej na světě Adame." Řekne Cole nadšeně. Je hrozně rád, že je to kluk. Já jsem šťastná jako blecha. Tohle jméno vybral Cole a tím úplně převálcoval mých dvacet jmen. Pohladím Adama po tvářičce a začnu zkoumat jeho malinká ouška, tenké rtíky, malé prstíčky, je tak roztomilej. Nejvíc mě dostane, když odhalí svoje velká modrá kukadla s kapkou hnědé.  
,,Ahoj." Pošeptám a dám mu pusu na jeho drobounký nosík.
,,Páni." Vydachne Cole a zůstane na něho koukat stejně jako já. 
,,Dneska asi pojedu domů za rodiči a pořádně ho zapijem."   
,,Ty jsi jim to ještě neřekl?"  
,,Ne, nebyl čas, takže nevědí nic, ale bude lepší, když jim to řeknu osobně."  
,,To máš pravdu."  
,,Tak já asi pomalu půjdu. Čau špunte, zítra poznáš svou bábi s dědou, tety a strejdu, to se těšíš co?" Pohladí ho po hlavičce a Adam lehce zmáčkne prstíky v malinkaté pěstičky. 
,,Beru to jako souhlas prcku." Dá mu pusu na čelíčko a mě políbí. 
,,Uvidíme se zítra. Stejně si myslím, že by jsi měla očekávat facetime. Znáš přece naši Clarke."  
,,Znám, pozdravuj je, pořádně to oslavte a žádné vylomeniny." 
,,Lásko prosím tě. To je větší pravděpodobnost, že umrznu."  
,,Když ty si taky vezmeš jenom mikinu." Zasměju se. 
,,No jo, ale já pospíchal a nestihl jsem si vzít bundu, ale tak jenom přeběhnu do auta a z auta do baráku." Usměju se a zívnu.  
,,Unavená?"  
,,Docela jo. Půjdu se na chvíli prospat, než mi zavoláte. Protože vy dokážete vše." Zasměju se a dám mu poslední pusu na rozloučenou. Ve dveřích nám ještě zamává a pak zavře. Já se zvednu a dám Adama do postýlky. Počkám, než usne. Lehnu si do postele směrem k němu. Zavřu oči a s úsměvem na tváři usnu.

Včera vyšla knížka Goodbye na mém profilu, tak se koukněte ❤️

Baru a Veru ❤️