O samotě. Spolu. [Shingeki no Kyojin]

O samotě. Spolu.

V pokoji. S ním. O samotě. Tohle je jako za trest. No, je to za trest. Nevycházíme spolu, tak proč se divím? A proč vlastně za trest? Hanji štvalo, jak se k sobě chováme, tak se poradila s Erwinem a oba nás jednoduše zavřeli. Už ani nevím kolik uběhlo hodin.

Seděl jsem u stolu. Noha přehozená přes nohu, ruce překřížené na hrudi. Koukal jsem někam do blba. On zase seděl u dveří a koukal na zem.

Od té chvíle, co nás tu zavřeli, jsme mezi sebou neprohodili ani slovo. Mlčeli jsme jako dva idioti.

Podíval jsem se na Erena, který byl hluboce zabraný do svých myšlenek, že by si ani nejspíš nevšiml, kdybych odešel. Ale odejít jsem nemohl. Za prvé – seděl u dveří, za druhé – byly zamčené. Tch. Debilita.

Povzdechl jsem a chtěl jsem něco říct, když z ničeho nic jako první promluvil Eren.

„Proč mě nenávidíte?" Stále se upřeně díval na podlahu, jako by ho hypnotizovala.

„Říkal jsem to snad někdy?" odpověděl jsem otázkou na otázku.

Eren zvedl hlavu a upřel na mě své smaragdové oči.

„Chováte se tak ke mně," řekl naštvaně a stále na mě upíral svůj pohled.

„Tohle není nenávist. Tohle je disciplína. V té není místo emocím." Zrovna disciplína mě naučila být vždycky chladným, jinak bych už byl dávno mrtvý. Ne, nezabili by mě titáni. Zabil bych sám sebe.

„To ale neznamená, že se tak můžete chovat ke všem. Převážně se tak hnusně chováte jen ke mně," procedil skrz hněvem zaťaté zuby.

„Výmluvy."

„Pravda."

Teď jsem nechápal jestli se mnou souhlasí nebo naopak potvrzuje pravdivost svých slov.

„Jen to nechcete přiznat."

Aha, takže to druhé.

„Přesvědč mě."

Eren chvilku přemýšlel.

„Lidé bojují díky nenávisti a strachu. A to jsou co? Přesně – emoce. Vy si v daných okolnostech vyléváte vztek na mě."

Pokrčil jsem rameny.

„Tomu taky učí disciplína – vylévat si vztek na nepříteli." Než jsem stihl něco dodat, přerušil mě.

„Takže já jsem pro vás nepřítel? Jasně, můžu se proměňovat do titána, ale neříkal jste mi jednou, že dokud bojuju na straně lidstva, je vám to jedno?" řekl Eren, přeplněný hněvem a pak se uklidnil. „Svá slova těmito činy nepotvrzujete, heichou. Ať říkáte cokoli, vidíte ve mně nepřítele."

Měl pravdu. Nemohl jsem mu důvěřovat, protože tu hrozilo nebezpečí, že není na naší straně – na straně lidstva, stejně tak jako nebyla Annie Leonhart.

„Dobře, přiznávám svojí chybu. Pouze nechci, aby se opakovala situace s Annie Leonhart," přiznal jsem nakonec.

Eren mě probodával pohledem.

„Já nejsem ona. Slíbil jsem... přísahal jsem, že pozabíjím všechny titány."

Poznával jsem ten pohled. Byl to úplně ten samý pohled, který jsem viděl tenkrát v cele, před vojenským soudem. Říkal to samé.

„A svůj slib hodlám dodržet," dodal a zaskřípal vzteky zubama.

„A co hodláš dělat, až ty budeš posledním žijícím titánem?" zeptal jsem se ho čistě ze zájmu.