Spáry temnoty

Část 7. - Poklad v poušti

Cesta z předměstí jim zabrala jen chvíli. Melinda ho vedla spletitými a odporně špinavými uličkami. Bylo vidět, že se tu dobře vyzná. Dávala si velký pozor, aby cestou na nikoho nenarazili. Venku však nikoho nepotkali s výjimkou pár namol opilých individuí z nichž někteří patřili k rasám, které nedokázal ani pořádně identifikovat.

Jakmile se před nimi otevřela poušť a do výše se tyčící duny, Ethanovi se trochu ulevilo.

Mohlo být něco po půlnoci a všude vládla tma a ticho.

„Tak, kudy k té lodi?"

„Hm, takhle je to těžký. Nic nevidím...," mlaskla Melinda a rozhlížela se.

„Tak snad jsi u ní už někdy byla, ne?"

„Hele, co kdybys na mě přestal zvyšovat hlas a raději mi ukázal ten svůj ksicht? Nebo ho máš tak ošklivý, že se stydíš?" Ethanova ruka cukla k místu, kde obvykle míval svůj světelný meč. Naštěstí v té tmě si toho Melinda nemohla všimnout. Slov se raději zdržel.

„No jo, tak nic. Asi tudy." Vydala se na cestu. Ethan se zhluboka nadechl a vykročil za ní. Nemohl se dočkat až se jí zbaví.

Naštěstí pro něj ale nelhala. Skutečně se po nějaké době, která mu samému připadala jako věčnost, nějaký kus od nich zvedala do výše podivně tvarovaná duna. Došli k ní.
„To nemyslíš vážně..." Ani to tak nemířilo na Melindu, jako spíš na něj samotného.

„Proč jako?"

Ethan jí věnoval nevěřícný pohled. „Ta loď je z poloviny zahrabaná do písku! Jestli bude vůbec schopná letu, tak ji budeme muset nejdřív vyhrabat."

„Tak se do toho dej, já tu počkám." Mrskla sebou do písku. To už na Ethana bylo moc. Skokem stál u ní a za paže ji vytáhl zpět na nohy.

„Tak mě dobře poslouchej. Jestli se chceš odtud dostat, tak mi pomůžeš, protože jinak si tady můžeš klidně zůstat a já si půjdu sehnat jinou loď!"

„Jau! Pusť mě, to bolí!" Stisk ale ani v nejmenším nepovolil.

„Rozumíš mi?!"

„Jo, jasně. Půjdu vyhrabat loď z písku."

„Fajn...," pustil Melindu a ta zajela zpět do písku.

„Fakt bych moc chtěla vědět, co seš zač..."

To už ale Ethan nevnímal. Potřeboval vědět, kudy se dostane do lodi. Spínač otevírající vstup ale ani za nic nemohl najít. Brzy pochopil proč.

Část lodi, která se vyklápěla ven, ležela pod pískem a spínač musel být také někde pod ním.

„Můžeš začít tady," ukázal Melindě místo zadních vrat a obešel loď. Beztak musel počkat do svítání, protože dostatečně velký zdroj světla, aby něco viděli, neměli.

Obchůzka lodi nepřinesla absolutně nic. V chabém světle hvězd nad ním rozpoznal jen slabý obrys lodi napůl zasypané pískem. Najednou si uvědomil, že je vlastně strašně utahaný. Chtěl jen na chvilku zavřít oči a alespoň trochu se prospat. Sotva si však lehl a choulil se do pláště, ucítil podivný chlad v zátylku.

„Co chceš?"

„Taky jsi mi mohl říct, že si jdem lehnout..."

„Tak už hlavně buď ticho." Zmocňovala se ho čím dál větší únava a s ní také nevrlost. Melinda už neříkala nic. Oddechl si. Konečně alespoň chvilka klidu. Ne však na dlouho.