Původní

3. Kapitola

7.8.1995

Ležel jsem na pohovce a vůbec nevnímal čas. Upřímně, bylo mi to jedno. Čím déle byl klid, byl jsem rád. Po dlouhé době jsem si odpočíval. 

,,Rodericku?" uslyšel jsem za sebou hlas.

,,Ano?" zeptal jsem se a neotáčel se.

,,Co tady děláš?" zeptal se hlas znova. 

,,Je to můj dům, takže si můžu dělat co chci." odpověděl jsem. 

,,To nepopírám." odpověděl hlas. Teď jsem se na něj otočil.

,,Tak proč se ptáš, Henriku?" zeptal jsem se. Ano, je to Henrik Mikaelson, nyní známý jako Henry White. Všichni si myslí, že je mrtvý a svým způsobem je, ale je jen upír. Původní upír, i když se přeměnil pět let po svých sourozencích. Přeměnil jsem ho pomocí kouzla.

,,Jen mě to zajímá." řekl a sedl si ke mně. 

,,Prostě jsem musel vypadnout." odpověděl jsem. Věděl, co mám na mysli. Je to můj nejlepší přítel a důvěrník. 

,,Nebaví tě to?" zeptal se. 

,,A tebe by to bavilo?" zeptal jsem se.

,,Neodpovídej na otázku otázkou." lehce zavrčel. 

,,Vždyť mi děláš totéž." škádlil jsem ho.

,,Máš bod." zamumlal.

,,A jak ses měl ty?" položil jsem otázku, na kterou mě zajímala odpověď.

,,Jen jsem poslouchal nějaké zvěsti o mých sourozencích a vzhledem k tomu, že jediní, kteří se po zemi potulují, jsou Klaus a Eliáš, nebylo těžké o nich slyšet."

,,Zase to samé?" zeptal jsem se. 

,,Nemůžu uvěřit, jak se za tisíc let změnili." kroutil hlavou.

,,To ale ty taky." poznamenal jsem. Nic neřekl. Nedivím se mu. Je těžké si připustit, že se změnil.

,,Jen bych to chtěl vrátit tak, jak to bylo předtím, než jsme se stali upíry." povzdechl si.

,,Jenže to už nejde." řekl jsem a objal ho.

,,Ale přál bych si to." zamumlal mi do hrudi. Seděli jsme na pohovce a jen jsem ho objímal. Někdy je takový emotivní a to je nejlepší ho jen obejmout a dát mu najevo vaši přítomnost. Hladil jsem ho po vlasech a šeptal utěšující slova.

,,Jsi dobrý?" zeptal jsem se ho. Jen přikývl, na slova se nezmohl.

,,Chceš něco?" zeptal jsem se ho.

,,Jestli máš něco k jídlu?" položil otázku.

,,Mám. A mám něco uvařit, nebo nějak zajdeme?" zeptal jsem se.

,,Uvař něco!" vykřikl se vzrušeným výrazem. Celý jeho smutek je pryč.

,,A s krví nebo bez ní?" položil jsem poslední otázku ohledně jídla.

,,Bez!" vykřikl s ještě větší radostí.

,,Tak jo." přikývl jsem. Šel jsem do kuchyně a nic tam pochopitelně nebylo. Teda kromě krve.

,,Skočím nakoupit, jo?" oznámil jsem Rickovi. Tak jsem mu začal volat asi dvě stě let po otočení.

,,Zůstanu tady." odpověděl na mojí nevyřčenou otázku. ,,Chci překvapení." pošeptal se vzrušeným úsměvem.

,,Ok." zasmál jsem se a opustil dům. Šel jsem k nejbližšímu obchodu, a tam jsem nakoupil, co budu potřebovat. Budu totiž vařit lasagne. 

Když jsem nakoupil, co jsem potřeboval, vydal jsem se zpátky domů a hned se pustil do vaření. Málokdo by uhodl, že jsem ve vaření docela dobrý. To víte, když žijete tak dlouho jako já, naučíte se leccos.

Vaření trvalo asi hodinu. Podíval jsem se na hodiny a byly dvě hodiny. Trochu pozdě za obědem, ale co. Mě bylo vždy jedno, kdy jím.

,,Hotovo?" přišel do kuchyně Rick. Jen jsem kývl hlavou na souhlas. Tím pochopil, že se má přesunout do jídelny, kde se bude jídlo podávat.

Také jsem se přesunul do jídelny a nandal sobě a Rickovi na talíř. Jedli jsme mlčky, až na Rickovo občasné mlaskání. Tím dal najevo, že mu chutná.

,,Chutná?" zeptal jsem se, když si přidával třetí porci. Já sám jsem snědl dvě.

,,Je to skvělý jako vždy." zamumlal s poloplnou pusou.

,,Díky." zasmál jsem se jeho chování. Připadalo mi roztomilé.

,,Tak teď už máš dost?" zeptal jsem se ho, když dojedl i čtvrtou porci. Musel mít dost, jelikož dojedl, co zbylo.

,,Takhle plný jsem už dlouho nebyl." řekl se zasněným úsměvem.

,,Jak dlouho?" zeptal jsem se ho, přestože odpověď na otázku jsem už znal.

,,Asi tak patnáct let. Od té doby, kdy si jsi rozhodl hrát na člověka." odpověděl, přesně to, co jsem si myslel.

,,Že jsem se ptal." odpověděl jsem s lehkým smíchem. Rick se jen vesele usmál.

Odpoledne jsem strávil na zahradě vily. Bylo krásné počasí a nechtělo se mi sedět v domě. Přesně to samé udělal i Rick, takže jsme strávili den společně mluvením a trochu vzpomínáním na předchozí staletí. To bylo přesně to, co jsem potřeboval. Klid se svým nejlepším přítelem a zamilovaností. Jo čtete správně. Zamiloval jsem se do Henrika Mikaelsona.

,,Jsi v pohodě?" přerušil mé myšlenky medový hlas mého přítele.

,,Jo." přikývl jsem.

,,Víš, když jsme tu tak v klidu," začal Henrik, ,,je něco, co jsem ti chtěl říct už dlouho a nikdy jsem neměl příležitost. A taky odvahu." mumlal.

,,Co se děje?" zeptal jsem se.

,,Miluji tě. Víc než kamaráda. Jsem do tebe zamilovaný už od mých jedenácti." přiznal. Byl jsem ohromen. Cítil jsem stejně! Nic jsem neřekl, jen jsem popadl jeho tvář a políbil ho. Pořádně. Začal polibek plaše vracet.

,,Taky tě miluji." zašeptal jsem, když jsem se odtrhl od polibku.

,,Takže, co teď jsme?" zeptal se plaše.

,,Henriku Mikaelsone, uděláte mi tu čest a stanete se mým přítelem?" zeptal jsem se.

,,ANO!!" vyjekl a objal mě. A znovu jsme se políbili. Jsem rád, že mi vracel moje city.

,,Tak bude asi fér, když tě vezmu na naše první rande. Co dnes večer?" zeptal jsem se.

,,To bych rád." zašeptal a přitulil se ke mně.

Lehl jsem si na trávník a rukou procházel Rickovy vlasy. Díval jsem se na nebe a viděl v něm štěstí. Jsem spokojený s tímto uspořádáním. Miluji ho.

,,Miluji tě." zašeptal jsem.

,,A já tebe." řekl stejně tiše. Dál už jsme ani jeden nic neříkal a jen se dívali na oblohu a užívali si společnost toho druhého.