Spáry temnoty

Část 8. - Odletět a nespadnout

Než slunce vystoupalo nad obzor, podařilo se mu vyhrabat i druhý motor a Melinda mezitím vynosila z lodě skoro všechno, co se nedalo nijak využít. Našla staré kusy kovu, součástky, které patřily kdoví k čemu, plechovky od starých zásob, nějakou nepoužitelnou munici a kusy hadrů rozpadajících se, sotva je někdo vzal do rukou.

„Fíha, docela jsi s tím pokročil," kývla uznale, když už asi potřetí vyšla z lodi s náručí plnou smetí.

„Jo, ještě je vyčistím a myslím, že večer bychom to mohli zkusit. Našla jsi v lodi něco užitečného?"

„Ani ne. Zásoby žádné. Buď je všechno zkažené nebo to někdo odnesl. Našla jsem pár prožraných dek, nějaké polorozpadlé boty a starou republikovou helmu, ale nic, co by pomohlo. Hlavně nám došla voda a jídlo máme tak do zítřka."

„Vím," přikývl. „Musíme to dodělat a odletět, jinak se budeme nuceni vrátit do města a to by fakt nebylo dobrý."
„Můžu ti nějak pomoct?" zeptala se Melinda po chvilce strnulého zírání do dáli.

„Nenašla jsi třeba nějaký smetáček?"

„Na co?"

„Na ty motory...," odtušil Ethan.

„Hm, nevím. Podívám se." Otočila se na podpatku a zmizela v lodi. Chvíli se ozývalo duté štrachání.

„Ne, máš smůlu, nic takového tady není. Leda ta prožraná deka," vystrčila ze dveří lodi ruku s kusem rozpadlého hadru.

„Fajn, zkus ji na něco přivázat. Na něco úzkého, abych se s tím vešel," souhlasil nakonec Ethan a chystal se vlézt do motoru.

Žádný příjemný zážitek ho ale nečekal. Musel se protáhnout mezi několika lopatkami a jakmile se mezi jimi prosoukal, téměř se nemohl pohnout a nic neviděl. Navíc ho v krku štípal jemný, zvířený písek.

„Kde máš tu baterku?" Zajímal se hned, co se vysoukal z motoru ven. „Nevidím tam vůbec nic."

„A nedá se to nějak rozebrat?" Melinda obcházela motor až nakonec zabrala za jeden kus kovového plátu. Ten hrozivě zaskřípěl a zůstal jí v ruce.

„To bylo v plánu?" Nemohl se nezeptat Ethan a koutky mu lehce cukaly.

„Ne tak docela... Nevím, jak to vrátím zpátky," věnovala mu Melinda zaražený pohled. „Ale dostaneš se k tomu lépe..."

Měla pravdu. K motoru teď měli daleko snazší přístup a během slabé hodinky téměř zářil čistotou. Ethan z něj vymetl množství písku a drobných kamínků, které dovnitř nalétaly během mnohých písečných bouří.
Bez otálení se pak vrhli i na druhý motor. Tam už to tak snadné nebylo. V motoru se nahromadila daleko větší vrstva písku a velice špatně se vymetala ven. Ethan se s čištěním pral několik dlouhých hodin. Stísněný prostor, téměř žádná viditelnost a jemný, zvířený, dusivý písek, to všechno práci značně zpomalovalo.

Přece jen se jim ale po několika hodinách úmorné práce podařilo motor vyčistit. Nebo v to alespoň doufali.

„Na co tohle vůbec lítalo?"

„Jak na co?" Nechápal Ethan a otíral si ruce o svůj plášť.

„No, asi nebudeme mít palivo, ne?"

„Řekl bych, že to je asi jediná věc, která nám přeje. Zkoumal jsem to. Palivo máme. Ale jen tak tak. Dostaneme se s tím max k nejbližší planetě."

„A to je?"

„Nemám páru... Kde to vůbec jsme?"

„U města Permis."