Oliver ✔️

18. kapitola - Ráno poté

Skrz víčka se mi dralo sluneční světlo, ale donutilo mě to otevřít oči až po notné chvíli. Zamžoural jsem kolem sebe a chvilku mi trvalo, než jsem se rozpomněl, proč že jsem v té neznámé ložnici. Hlavou mi proběhlo několik útržků z předchozího večera a cítil jsem, jak mi jen z těch vzpomínek zatrnulo v podbřišku. Dlouze jsem se protáhl, až mi luplo v rameni, a s uvolněným výdechem jsem se přetočil na druhý bok.

Ohromná manželská postel, na které jsem ležel, byla prázdná, ačkoliv jsem si byl jistý, že jsme v ní s Oliverem spali společně. Nepříliš ochotně jsem se z ní vyhrabal a doploužil se k zavřeným dveřím. Pootevřel jsem je a nakoukl ven zrovna ve chvíli, kdy si Oliver bral z věšáku kabát.

"Většinou po společné noci utíkám z bytu já. Že by z něj ale utíkal jeho majitel... nevídané," poznamenal jsem a ušklíbl se, když sebou Oliver polekaně cukl. Poté se na mě otočil a já se cítil skoro až trapně. Perfektně upravený a skvěle oblečený, ostatně jako vždycky. Zatímco já stál ve dveřích s rozcuchanými vlasy, ještě napůl zalepenýma očima a v jeho tričku.

"Dobré ráno," pozdravil mě, "a pro tvou informaci - já neutíkám. Jen jsem jaksi nepočítal s tím, že tu budeš přes noc, a nemám tady nic moc k snídani."

Nad jeho poznámkou mi zrudly tváře - vážně nám jde pro snídani?

"Mám jít s tebou?" zeptal jsem se.

"Nemusíš," zavrtěl hlavou, "zůstaň tady, za chvilku se vrátím."

"A co když mezitím uteču?" zazubil jsem se na něj. Oliver mě sjel pobaveným pohledem a udělal dva kroky, až stál přímo přede mnou.

"Máš to v plánu?" zeptal se.

"Nikdy nevíš," prohlásil jsem provokativně a za rolák jsem si ho přitáhl blíž.

"No..." sjel mě zamyšleně pohledem, když mi položil dlaně ze stran na krk. "Mám tady takový pěkný kovový obojek na zámek. Mohl bych ti ho nasadit a připnout tě za něj řetězem k posteli. Taky na zámek. Takže pokud preferuješ tuhle variantu, stačí říct."

Tvař se, že tě ta představa vůbec nevzrušuje, dělej!

"No, uhm, já..." Výborně.

"To zní, jako že nejsi proti," zasmál se Oliver, "to jsem asi nečekal, musím uznat. Že zrovna ty by ses nechal dobrovolně zamknout na řetěz."

"Nech toho," šťouchl jsem do něj, on mě však stále držel, dlaně mi tiskl ze stran na krk a palci mi přejížděl po hranách čelisti. "A když už mě takhle držíš, tak mi dej alespoň pusu."

"Ty seš tak neskutečně oprsklej," uchechtl se a jednou rukou mi zlehka sevřel krk. Poté paži trochu zvedl a zvýšil tlak na můj krk, což mě donutilo stoupnout si na špičky. Přejel mi mráz po zádech a zároveň mi zatrnulo v podbřišku. Cítil jsem, jak mě tiskne ke zdi vedle dveří, a v další chvíli už mě líbal na rty, stále mě však držel přiškrceného, takže jsem mu polibky sotva zvládal oplácet.

"Tak," vydechl, když se ode mě oddálil a pustil můj krk, "ty tady teď budeš hezky čekat, než se vrátím, a nebudeš mi tu šmejdit, jasný?"

"Jasný," uculil jsem se.

"Když si budeš chtít pustit televizi, ovladač je pod konferenčním stolkem," dodal ještě a poté už se vydal ke dveřím vedoucím na chodbu.

"Doufám, že máš Netflix."

"Ano, mám. Ne že mi u nějakýho seriálu ztratíš, kde jsem skončil," pohrozil mi. "Jo a na co máš chuť k tý snídani?"

"Nějaký sladký pečivo, prosím," požádal jsem a už jsem se sunul do obýváku, abych se mohl natáhnout na gauč a něco si pustit.